Rozhovor se sociologem Vojtěchem Prokešem
Se sociologem Vojtěchem Prokešem hodnotíme průzkum, který dělala výzkumná agentura Behavio o vnímání neděle v současné české společnosti. Výzkum se uskutečnil na vzorku online populace, reprezentativním podle věku, pohlaví, kraje, vzdělání, příjmu, velikosti obce a volebního chování. Zúčastnilo se ho 600 lidí a konal se v srpnu 2020.
Když se v české společnosti řekne „neděle“, co nás napadne?
Když se řekne „neděle“, tři čtvrtiny z nás cítí pozitivní emoci. Neděli zkrátka máme rádi, ať už je nám 20, nebo 60 let, jsme muž, či žena. Možná se to na první pohled nezdá, ale to je opravdu hodně. Kdybych hledal paralelu v byznysu, kde často měříme vyznění značky, které do své image investují nemalé peníze, máme neděli rádi podobně hodně jako třeba Kofolu nebo nanuk Míša, které patří k nejoblíbenějším českým značkám vůbec.
Pokud 75 % lidí v naší společnosti vnímá neděli pozitivně, znamená to, že má tento den stále obrovský potenciál a že má cenu se snažit slavení neděle rozvíjet a přemýšlet o tom, co je v dnešní době na jejím slavení nejdůležitější. Dá se z průzkumu říct, čím pro nás neděle je?
Neděli bychom mohli shrnout do tří slov: odpočinek, čas pro sebe a čas pro druhé. Odpočinek má s nedělí spojený 72 % lidí, s věkem to mírně klesá k 60 %. Neděli bereme také jako čas pro sebe (45 %) a čas pro druhé (46 %). To jsou ty nejdůležitější asociace.
Neplatí také, že pro nemalou část společnosti je neděle další všední den?
Právě že se v průzkumu ukazuje, že moc ne. Úplně se nepotvrzuje mýtus, že neděle je pro nás jen další pracovní den – pracovní resty dohání jen 12 % z nás a jen pro pětinu je to „druhá sobota“. Samozřejmě, lidé se věnují domácím pracím, ale zároveň v neděli velmi často jezdí na výlety do přírody, navštěvují příbuzné, kulturní akce, zajdou si na jídlo do restaurace, koukají na filmy. Z nedělí tedy (aspoň prozatím) nevymizela „jinakost“, odlišnost od všedních dnů – těšíme se na ni a rádi si dopřejeme něco navíc, co ve všedních dnech nezažíváme. Například právě čtvrtina z nás má s nedělí spojené „něco zažít“.
Ale asi platí, že jsme přestali v neděli chodit do kostelů a spíše se věnujeme jiným chrámům, nakupování atd.?
To taky není pravda. Nezdá se, že bychom křesťanské chrámy vyměnili za obchodní centra – ano, pravidelně do kostela chodí jen 5 % lidí, ale svou neděli v obchodním centru tráví pravidelně přibližně stejně malé procento.
Zajímavější pro nás může být zjištění, že daleko větší skupina lidí se aspoň občas v neděli modlí nebo medituje (26 % lidí) a 25 % lidí má s nedělí spojený pocit jistoty a klidu. Pro 6 % lidí je to pak dokonce čas pro hledání smyslu života.
Takže se dá říct, že lidé v neděli i v dnešní době stále prožívají nebo hledají nějaké duchovní skutečnosti, jen se to už neodehrává v kostele?
Tady je klíčové podívat se na naše téma ještě z druhé strany. Může neděle – jako čas, který máme – naplňovat nějaké naše potřeby, které jsou pro nás důležité? Když zkusíme změřit aspoň některé potřeby, které jako lidi máme a zároveň s nimi může mít něco společného čas neděle, přicházíme na to, že v lidech je i v dnešní době nejsilnější potřeba (nejvíce rozšířená) pocitu jistoty a klidu, času na druhé a pocitu, že se můj život ubírá dobrým směrem. Jsou to velmi univerzální potřeby – má je naprostá většina z nás. A ukazují tedy zásadní potenciál, se kterým je možné pracovat.
Jak konkrétně to myslíš? Když jdu v neděli do kostela, je pro mě důležité, aby mše svatá naplnila moji potřebu jistoty a klidu, abych se setkal s druhými, abych promyslel, zda se můj život ubírá dobrým směrem, a měl jsem trochu času na sebe?
Pomůžu si zase příkladem z byznysu. Když mám odjet dneska večer autem do Berlína, mám potřebu vydržet a neusnout za volantem – to je řekněme funkční potřeba. Zároveň chci cítit, že na tuhle situaci mám, že ji mám pod kontrolou a že to zvládnu – to jsou řekněme moje emoční potřeby. To mě vede do situace, že stojím před regálem energetických drinků a můj mozek si vybere ten, který moje potřeby nejlépe uspokojí.
Podobně je to v neděli ráno. Mám nějaké potřeby: mít čas na sebe, na druhé, chci zažít pocit jistoty. A vybírám si činnosti, které – zjednodušeně řečeno – můj mozek vyhodnotí, že mi pomohou tyhle potřeby uspokojit. Dokáže to nedělní bohoslužba? Nebo spíš výlet na kole s rodinou?
To zní přísně. Jako by musela nedělní návštěva kostela soupeřit o přízeň s docela těžkou konkurencí.
Zní to přísně, ale je možné to vnímat taky jako velký potenciál, jak do společnosti vstupovat. Zmíněné potřeby totiž řada lidí nemá dostatečně uspokojené, a je tedy vidět, že hledáme a často nenacházíme činnosti, které by tyto naše potřeby dokázaly uspokojit. Právě například klíčovou potřebu pocitu jistoty a klidu nemá uspokojenou 39 % lidí. Je pro ně důležitá, ale cítí deficit v jejím naplnění – neboli, opět byznysově řečeno, je tady prostor pro „produkt“, který tohle dokáže.
Docela důležitá a neuspokojená je pro nás také potřeba rozumět světu, ve kterém žijeme.
Ano, oproti ostatním je trochu méně důležitá (klíčová je pro 37 %, pro ostatní je o něco méně důležitá), ale vidíme, že ji má uspokojenou jen málokdo. Zase je to příležitost, kterou možná v současnosti více než katolická církev využívá například hnutí ANO se svým nedělním hlášením Čau lidi! Když si ten text pozorně přečtete, zjistíte, že nese prvky nedělního kázání, přičemž prakticky vždycky končí étosem: „Vše je v pořádku, já se o vás postarám.“ Tedy pro své publikum velmi dobře plní potřebu jistoty a porozumění současnému světu. Trochu zjednodušeně na tom tedy vidíme, jak lidé hledají, a pokud nenajdou lepší „produkt“, skončí právě třeba u hlášení Andreje Babiše.
Měl bys nějaké postřehy, které by z výzkumu mohly vyplývat pro prožívání neděle v rámci křesťanství?
Zaměřte se na zmíněné potřeby, které lidé nemají uspokojené, a promyslete formáty, které jim je pomohou naplnit. Samotná forma „zajít do kostela“ zjevně k uspokojení těchto klíčových potřeb nestačí. Respektive stačí to právě jen pro těch 5 % lidí, které do kostela chodí pravidelně a bude asi chodit tak jako tak.
Pokusím se ještě o naznačení teologické interpretace toho, co jsi právě vyslovil.
K této interpretaci nám krásně poslouží 6. kapitola Janova evangelia. Jde o kapitolu, která obsahuje Ježíšovu řeč o chlebu života, a pochopitelně se často interpretuje eucharisticky. Tedy má s naším tématem neděle, jejího slavení a eucharistie hodně co do činění. Podle Jana začíná celá událost rozmnožení chlebů Ježíšovým pohledem, který vidí v unavených lidech to, co potřebují. „Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl…“ (Jan 6,5a) Dokáže pojmenovat potřeby lidí, kteří ho obklopují. Své učedníky vede k tomu, aby se dívali podobně. Zve je, aby se dívali na společnost, ve které se nacházejí, ptali se po jejich potřebách a hledali, jak je naplnit. Vyslovuje směrem k učedníku Filipovi otázku: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ (Jan 6,5b)
Podobně i církev dnešního světa je uprostřed společnosti, která je unavená a hladoví. Vše začíná naším pohledem směrem k ní. Pokud vezmeme Ježíšův pohled vážně, jsme jím zváni k tomu, abychom brali potřeby lidí kolem sebe za své, abychom cítili zodpovědnost za jejich naplnění a skutečně se ptali, jak to účinně udělat. Vše tedy začíná pohledem na člověka, na společnost a vyslovením potřeby, kterou má.
Tak jako tehdy stojíme před velmi těžkým úkolem. „Filip mu odpověděl: Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ (Jan 6,7) V lidských silách prostě není na tyto potřeby adekvátně odpovědět. Přesto se ale musejí vidět, přesto se musejí reflektovat a brát je za své.
Jan jasně ukazuje, jak je tato fáze reflexe učedníků důležitá. Ježíš nerozmnožuje chléb hned, ale nejdříve vede dialog s učedníky a přivádí je k tomu, aby si dobře uvědomovali potřeby lidí a to, jak zásadně převyšují jejich možnosti. „To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit.“ (Jan 6,6)
Více ve slavení neděle a v přípravě mše svaté reflektovat potřeby lidí. Vidět je, přijmout a vzít je v potaz, vzít za ně zodpovědnost. Pak na ně můžeme při slavení neděle odpovídat.
Ve skutečnosti se ale hledání odpovědí na potřeby lidí spíše bráníme. Podobně jako zmiňují ostatní evangelisté, často spíše posíláme lidi pro uspokojení potřeb jinam. „Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: ‚Toto místo je pusté a je už pozdní hodina. Propusť zástupy, ať si jdou do vesnic koupit jídlo.‘“ (Mt 14,15) Na naše „ať si jdou“ odpovídají lidé, zdá se i podle představeného průzkumu, tím, že si skutečně jdou hledat uspokojení svých potřeb jinam.
Je tedy před námi výzva dívat se na naše slavení neděle s otázkou, zda se v nich uskutečňuje například naše touha po čase na druhé i na sebe, zda tam nacházíme jistotu a klid pro svůj život v komplikovaném světě, zda si můžeme popřemýšlet nad směrem svého života či se hlouběji dotknout smyslu své existence. Asi nás toto kladení otázek dovede k poznání, jak málo toho v našich rukou máme. Ale jen skutečné pojmenování a prožití této naší chudoby může vést k tomu, abychom opravdu začali vnášet do společnosti Ježíšovo nasycení.
Rozhovor vedl Josef Prokeš.
Vojtěch Prokeš (* 1986) je sociolog, ředitel výzkumu a spoluzakladatel výzkumné společnosti Behavio Labs. Ve své profesní kariéře využívá své dlouholeté zkušenosti z výzkumné činnosti a projektového managementu i v neziskovém sektoru. Mezi jeho dosavadní aktivity patří desítky marketingových výzkumů na téma značek, analýzy trhu, testování kampaní atp. pro značky ŠKODA auto, McDonald’s, Heineken, Jablotron, Ondrášovka, Equa bank, Deloitte, Avene, Red Bull, E.on a mnohé další. Aktivně se věnuje skautingu a je organizátorem a moderátorem mnohých akcí pro veřejnost.
Kontakt: vojtech.prokes@behaviolabs.com