Z deníku venkovského faráře: K současným čtyřem společenstvím, o která pečuje, přibývají další dvě. Kněz, který se o ně staral, už je starý a farnosti nemá kdo obsadit. Co s tím? Jak je možné v jednom pokrýt potřeby šesti společenství?
V hlavě tohoto kněze se spontánně vynořují různé nápady. Počká, až nějaké ze společenství vymře. Nejmenší má ale dvacet členů, tak to zase tak rychle nebude. Nebo bude své věřící svážet do centrální farnosti. Zkrátka se nedá nic dělat, budou se muset stáhnout do většího centra a farnosti na periferii se opustí. Anebo budou častěji bohoslužby slova a on dorazí na mši třeba jen jednou měsíčně. Ve všech případech mu je ale jasné, že lidé nebudou rádi. Jak to má tedy „udělat“? Podobných úvah v naší zemi přibývá a asi přibývat bude. Kněží je málo, bohoslovců ještě méně.
K tomu přidejme ještě teologické roviny této situace. Co je podstatného na slavení neděle, jaké jeho rozměry jsou právě pro církev v dnešní době důležité? Který přístup k neděli nejvíce pomůže Ježíšovým učedníkům v poslání, aby šli a hlásali jeho evangelium všem lidem? Jaký je vztah slavení eucharistie a života konkrétních křesťanů, jejich osobního i společného života?
Toto číslo Salve se snaží otevřít diskusi o velikém pokladu křesťanství i celé naší společnosti, kterým je slavení neděle. Byla by velká škoda, udělat z toho téma jen organizační a řešit je pouze jako obsazování prázdných políček volnými figurkami, promýšlet, co je možné s čím sloučit, co je ještě únosné a co už ne. Takový přístup by naprosto neodpovídal vzácnosti dané skutečnosti. A také by to asi jen sotva vedlo k nějaké skutečné misii. Spíše by šlo pouze o údržbu spojenou s čekáním, až se zase nějaké společenství zmenší natolik, že ho bude možné zavřít a ušetřit tak kněžskou sílu. Místo opečovávání a rozvíjení skvělého a vzácného pokladu, který nám předali naši předci a jenž sám v sobě ukrývá obrovský potenciál, bychom jen marně hasili požáry a lepili díry.
Věříme, že neděle je dnem, kdy Ježíš přemohl smrt, že je to den posvátný, kdy se od pradávna jeho učedníci scházeli k lámání chleba. Proto má toto číslo Salve ambici rozšířit praktické hledání toho, jak slavit neděli a jak organizačně zajistit dostatek mší svatých, o mnoho dalších a hlubších rovin.
Naše úvahy o slavení neděle otevírá prvním článkem Pavel Hošek. Necháme se v něm inspirovat židovskou tradicí slavení šábesu a jasně zde uvidíme, jak vzácnou skutečností pro Židy je. Způsob, jakým svůj posvátný den slaví, je nepřehlédnutelný, a stává se tak znamením přítomnosti tohoto náboženství ve společnosti, a tedy i „misijního vyzařování“ židovského národa. Navazuje na něj Jiří Pavlík, s nímž budeme sledovat první kroky křesťanů v jejich slavení neděle. Zmapujeme prameny od počátku křesťanství do poloviny 2. století, abychom zjistili, jak se křesťané stavěli ke slavení soboty a zda a jak začínali slavit neděli jako svůj posvátný den. Zrelativizuje se nám tak trochu naše moderní „fixace“ na jeden konkrétní den v týdnu a možná si lépe uvědomíme to podstatné, co má tvořit křesťanský posvátný den. Tomáš Petráček ve své studii dále objasňuje, jak se vlastně v dějinách formuje představa nedělní návštěvy mše svaté jakožto splnění křesťanské povinnosti a jaké další významy a funkce na to byly navěšeny. Článkem jezuitů Jana Regnera a Ludvíka Armbrustera získáme pro naše uvažování zcela odlišný úhel pohledu, totiž reflexi několika set let dlouhého období japonské církve, kdy věřící žili kvůli nepřítomnosti kněží bez eucharistie.
Aby bylo naše přemýšlení o slavení neděle komplexní, oslovili jsme pro rozhovor sociologa Vojtěcha Prokeše, s nímž hovoříme mj. o tom, jak důležitým fenoménem ve společnosti neděle pořád je, že je to pro většinu našich obyvatel stále jedinečný den v týdnu.
Do současnosti, stále ještě ovlivněné koronavirovou pandemií, vstoupíme s Petrem Benešem, který ve svém článku rozvíjí význam eucharistie v životě dnešní církve a v životě jednotlivého věřícího. Tomáš Sixta zmapoval dění kolem jarní koronavirové krize a s ní spojeného uzavření kostelů. Podává nejen podrobný výčet různých přístupů k řešení dané bezprecedentní situace, ale také je teologicky interpretuje. Z pohledu praktické teologie k tomu přidává svůj pohled salesián Michal Kaplánek. V širokém záběru reflektuje, jak se slavení neděle, a konkrétně zajišťování nedělní mše svaté, daří uskutečňovat při ubývajícím počtu kněží a doplňuje svůj pohled o podněty vzešlé z Amazonské synody a vize do budoucna.
Číslo Salve dále obohacuje hluboký text francouzské filozofky Simone Weilové. V dopise adresovaném jejímu duchovnímu doprovázejícímu vysvětluje, proč se rozhodla nenechat pokřtít a raději si ke křesťanství udržuje jakýsi nepřímý vztah. Velmi zajímavě tímto postojem, který je blízký mnoha moderním lidem, vrhá světlo i na téma slavení posvátného dne.
Číslo Salve uzavírá anketa, jakýsi pětilístek svědectví o slavení posvátného dne ve specifickém prostředí (válka, vězení, pohraničí) nebo ze specifického pohledu (psychologa, muslima). Ani těmto kratším textům rozhodně nechybí hloubka a inspirativnost pro naše přemýšlení o slavení neděle.
Jako kněz pracující v terénu vidím, jak velké a důležité téma slavení neděle je. S vděčností vítám toto číslo Salve a doufám, že nám pomůže otevřít hlubší debatu – mezi kněžími, ve farnostech, v rodinách. Ta by snad mohla pomoci k tomu, abychom dále nemrzačili nebo jen neudržovali poklad neděle, ale měli odvahu ho rozvíjet podobně jako naši předkové, aby se Ježíšovo evangelium mohlo vtiskávat do každodennosti jednotlivých věřících, církve i celé společnosti.
Josef Prokeš