Vážení čtenáři,
na začátku promýšlení tohoto čísla už před několika lety byla naprosto konkrétní otázka, kterou mi položili dobří přátelé, velice angažovaní křesťané: „Umřela teď ta a ta paní, do kostela nikdy nechodila, ale chovala se lépe než mnoho křesťanů, tak přijde do nebe, nebo ne?“ A když jsem se snažil odpovědět, přidaly se další otázky: „Jsme Boží děti jenom my křesťané, anebo všichni lidé bez rozdílu?“ A konečně: „Kdo vlastně všechno patří do církve?“
Věřím, že takovéto otázky zdaleka nejsou ojedinělé a vyjadřují dosti autenticky křesťanský přístup. Vždyť přece: „Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy.“ (1Tim 2,4) Na druhou stranu, pokud není křesťanství ke spáse potřebné, proč se dávat pokřtít? Proč o Kristu svědčit, proč evangelizovat? A proč vlastně patřit k církvi, vždyť důvody, které nás mohou ponoukat k jejímu opuštění a odmítnutí, jsou snadno viditelné dnes a denně – jedním z nejaktuálnějších mohou být zprávy o různých druzích zneužívání v církvi, ke kterým v ní docházelo a jimž se věnovalo minulé číslo Salve. Otázky „Proč patřím k církvi“ či „Proč patřit k církvi“ se jistě „zdají být v dnešní době zvláště naléhavé“ (Gaudium et spes, preambule).
Rád bych zde přiznal jistý církevní apofatismus, k němuž mne přivedly následné reflexe, studium, četba i příprava tohoto čísla. Pokud bych měl odpovědět na otázku v úvodu editorialu, jistě bych zdůraznil, že se nikdy neodvážím globálně hodnotit chování, ať v dobrém, či špatném, žádného člověka. Jednak proto, že pouze Bůh zkoumá srdce a ledví, jednak proto, že i velmi záslužné osobnosti se někdy posléze ukážou být silně zasaženy hříchem, jak tomu je i v nejnovějším, velmi smutném případu i v Čechách známého Jeana Vaniera, jehož dílo přitom jistě bylo úctyhodné.
Zároveň můžeme naše tázání prohloubit. Pokud – jak se zdá – církev na nemálo lidí působí spíše jako překážka než pomoc na cestě za Kristem, neměli bychom zpochybnit i jeho úmysl ji vůbec založit? A jestli je církev Kristovým tělem, jak učí sv. Pavel (např. Ef 1,22–23), jak bychom s ním mohli být spojeni bez alespoň nějakého elementárního vztahu s tímto tělem? Pokud by církev, zrozená na kříži z Kristova boku (srov. KKC 776), od spásy spíše odrazovala a nenabízela nic víc než ostatní náboženství, neznamenalo by to, že „Kristus zemřel nadarmo“ (Gal 2,21)?
Naše úvahy jsme se snažili orientovat kolem tří pólů. Prvním je specifický stav, který už od počátku církve ukazuje, že příslušnost k ní není skoková či jednoznačná záležitost, a zároveň naznačuje její evolutivní charakter. Řeč je o katechumenech. Článek patrologa Davida Vopřady proto zkoumá jejich situaci u sv. Augustina. Zachycuje tak období dějin církve, kdy se postupně snižuje počet křesťanů, kteří do církve vstupují svou vlastní volbou, na úkor těch, které do ní přivede rozhodnutí rodičů, kteří je nechají pokřtít už v dětském věku. Líčí také velmi realistické vnímání velkého učitele církve, jež rozhodně nebylo tak černobílé, jak bývá někdy prezentováno. Naopak když se podle něj katechumeni chystají vstoupit do svaté církve, mají počítat s tím, že v ní budou muset snášet hříšníky. Augustinovo pojetí církve jako zotavovny už zároveň naznačuje pojetí církve jako polní nemocnice, hlásané papežem Františkem. Katechumeni však nejsou jen objektem patristického pátrání, ale také žhavou aktualitou církve, která může čím dál méně spoléhat na „přirozený přírůstek“ tradičně křesťanských populací. Patristický pohled v úvodu čísla tedy vhodně doplňuje zevrubné zamyšlení Martina Staňka z jeho závěru, opřené o rozsáhlý sběr dat ve farnosti Nejsv. Salvátora, která má právě s katechumeny a jejich doprovázením v Čechách vůbec největší zkušenosti. Jeho text nám umožňuje formulovat obecnější závěry týkající se těch, pro něž je příslušnost k církvi v životě novinkou, pro kterou se sami rozhodli, a zároveň dává zaznít konkrétním hlasům těch, kteří tento krok absolvovali.
Katechumeni jsou také kategorií, kterou používá teolog Vladimír Boublík, aby svými „anonymními katechumeny“ reagoval na známou Rahnerovu tezi o „anonymních křesťanech“. Jsme velmi rádi, že péčí prof. Karla Skalického můžeme prezentovat tento specificky český příspěvek do diskuse, který nezapadl ani na mezinárodním teologickém poli a zmiňuje jej i významný jezuita Jacques Dupuis. Jeho kontroverzní teorie v našem čísle samostatně nereflektuje žádný příspěvek, což může být považováno za slabinu, již bychom měli přiznat. Ovšem „spekulativní“ osa tohoto čísla kromě Boublíkova příspěvku obsahuje také zásadní Rahnerovu tezi. Ta je prezentována více než důstojně rozsáhlým článkem z pera pomocného biskupa Nikolause Schwerdtfegera. Současná teologická reflexe musí s pozicí světoznámého jezuitského teologa seriózně počítat, a to i za předpokladu, že se k němu vysloví kriticky. Proto jsme považovali za velmi potřebné, aby se s ním české publikum mohlo seznámit.
Jeden z nejnovějších příspěvků pro problematiku příslušnosti k církvi přináší také francouzská teoložka, sestra Alexandra Diriart. Osobně jsem velmi rád, že tak v tomto čísle zaznívá hlas ženy patřící k nejmladší tomistické generaci, která dokáže tvůrčím způsobem rozvíjet prastaré dědictví a zároveň vstoupit do diskuse i s jinými teologickými školami, jež reprezentují kupříkladu oba výše zmínění jezuité. Celá tato trojice spekulativních teologických reflexí je zároveň doplněna o souhrnný text z pera Benoîta-Dominiqua de La Soujeole OP, který ve své podrobné recenzi prezentuje a hodnotí významnou knihu jezuitského teologa Bernarda Sesboüé. Ta shrnuje historický vývoj dogmatického učení o nutnosti příslušnosti k církvi pro spásu (známého rčení „Mimo církev není spásy“).
Nechtěli jsme však zůstat pouze na poli teologie dogmatické. Proto má toto číslo ještě třetí, pastoračně-existenciální osu. Tu zachycuje Josef Prokeš, když ve svém článku syntetizuje „praktickou“ ekleziologii současného papeže Františka. Ten mluví o církvi jako o polní nemocnici, což je pohled, který vhodně doplňuje tradiční analogie církve jako těla Kristova či chrámu Ducha Svatého. Papežský pastorační pohled „shora“ doplňuje sociologický pohled „zezdola“, který prezentuje Barbora Spalová na základě svých vlastních výzkumů „v terénu“. Zachycuje také aspekt lokálního zakotvení příslušnosti k církvi a její konkrétní život v daném farním společenství.
Konečně jsem rád, že toto číslo má ve svém středu anketu, která záměrně probíhala mezi členy naší redakční rady. Osm z nás odpovídalo na otázku „Proč patřím ke katolické církvi“. Chtěli jsme ukázat, že dané téma pro nás není pouze teoretickou otázkou, byť jakkoli palčivou či zajímavou, ale vpravdě existenciální záležitostí. Právě z naší, byť různorodě prožívané příslušnosti k církvi pramení naše snaha rozvíjet debatu o otázkách, které jí zmítají, stavět se čelem k problémům, které se v ní vyskytují, a cítit spoluzodpovědnost za to, co se v ní děje.
Naše číslo nepodává jednoduché návody, jak poznat, kdo do církve patří, či ne. Vždyť na církev můžeme aplikovat Kristova slova o Božím království:
Když se ho farizeové zeptali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: ‚Hle, tady je!‘ nebo ‚tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.“ (Lk 17,20–21)
Tím spíše, že některé překlady uvádějí „ve vás“!
Celé toto Salve, včetně ankety, se snaží ukázat, že příslušnost k církvi je jistým způsobem (celo)životní záležitost a proces. Proces, kterému se nevyhýbají mnohé těžkosti, temnoty a otázky. Ale také proces, který všichni bereme za svůj.
Ludvík Grundman OP