Proč patřím ke katolické církvi

Anketa

(Oldřich Selucký, Klára Jirsová, Jiří Pavlík, Markéta Dudziková, Tomasz Dostatni OP, Dagmar Kopecká, Martin Bedřich, Norbert Schmidt)

Příslušnost k církvi je záležitost úvah nejen odborných, ale i vysoce osobních, které jsou zřejmě součástí života většiny křesťanů, zvláště dnes, v postmoderní době, kdy je silně tematizována, ba relativizována či zpochybňována. Záměrem tohoto čísla nebylo jen uchopit ji spekulativně, ale také ukázat, alespoň trochu, pestrou paletu způsobů, jak je prožívána. A to nejen popisně, „ve třetí osobě“, ale i v té první, kdy jsou to členové naší redakční rady, kteří jdou „s kůží na trh“ a formulují svá osobní „vyznání“. Nejde tu v první řadě o nějakou „apologii pro vita sua“, ale ukázku toho, že ani my sami se nevznášíme na nějakém nedotknutelném oblaku, naopak problémy, diskuze a kontroverze v církvi se nás hluboce týkají i na existenciální rovině a nemáme nějaká jednoduchá řešení, jak se k nim postavit. Následující odpovědi svědčí o tom, že redakční rada není nějakým monolitem, naopak se v ní setkávají přístupy dosti rozličné. Doufáme, že také odráží bohatství přístupů k církvi jako takové.
Respondenty jsme vybrali tak, aby bylo dosaženo co nejrovnoměrnější zastoupení mužů a žen, a až na jedinou výjimku jsme tentokrát nechali mlčet vysvěcené služebníky církve, a snažili se naopak dát slovo těm, kteří je tak často nemívají.
Všech osm mělo odpovědět na prostou otázku: „Proč patřím ke katolické církvi?

Oldřich Selucký

Svou přináležitost ke katolické církvi prožívám jako příběh, jehož jednotlivé etapy jsou stále přítomné; rád bych aspoň nejdůležitější z nich uvedl.

Dětství. Přelom padesátých a šedesátých let, katolická rodina na jižní Moravě. Sedím mamince na klíně – jsou mi čtyři roky? – a opakuji po ní modlitbu, pocit mi říká, že to byla některá mariánská. V osmi letech mě maminka vede do sakristie a předává k péči vedoucímu ministrantské skupiny (mladý muž, později se stává tajně svěceným knězem). Od té chvíle je kostel součástí mého života. Jednak probouzejícího se rozumového života: každý týden máme v sobotu ministrantské vzdělávání, poznáváme průběh mše svaté i liturgického roku, učíme se nazpaměť latinské odpovědi knězi při bohoslužbě. Natrvalo se ale život s církví zapisuje i do emotivního života, v duši dodnes zůstaly obrazy se silným afektivním zabarvením: je čtvrt na šest ráno, nad zasněženým městem ponořeným do ticha se klene hvězdnaté nebe, spěchám ministrovat na jitřní; postní doba, táhlé bolestné zpěvy, s křížem v ruce přecházím k dalšímu zastavení křížové cesty: Ježíš po třetí padá pod křížem; stromy rozkvetly, kostel plný věřících burácí velikonočním Aleluja…

Dětství je pro mne místem návratů, pokaždé, když pracuji na knize pro děti nebo mládež, vracím se v čase zpět, věci polozasuté vyvstávají jasněji a zřetelněji, události a emoce dětství – právě i ty náboženské – jsou garancí, že při práci zůstanu dětskému světu věrný. Jako je dětství ve mně živé, tak je víra té doby bez pochyb a bez diskusí, i po všem, co přišlo později, zůstává toto jádro kdesi hodně hluboko nedotčené. Otázka „katolicismus“ nebo jiné vyznání se samozřejmě v dětství neklade.

Dospívání a pak hlavně věk univerzitních studií, doba intelektuálního dozrávání víry. Z nadšení pro filozofii se rodí otázky: Je vůbec možné poznání? A jestli ano, jak je to s poznáním Boží existence? Důležitou součástí procesu se stává rozumová cesta k Bohu-Stvořiteli vesmíru, pak otázka věrohodnosti Vtělení.

Druhotná – ale ne nevýznamná – je otázka: katolická církev, nebo nějaká jiná? Ať přemýšlím jak přemýšlím, ke změně církve nenacházím sebemenší důvod. Kolik pozitivního katolická tradice obsahuje: v nauce, intelektuálním životě, příkladných životech svatých, charitě, obrovských dílech řeholních řádů…! Že v ní člověk na každém kroku naráží na lidské slabosti, hříchy, zločiny? Jistě, jsou tady, jsou i jinde, jsou všude. Jestli Bůh chce mít svou církev složenou z lidí, musí se především on sám se všemi těmi nedokonalostmi aspoň provizorně smířit, tím spíše my lidé. Vzhledem k dějinám rozpolceného křesťanství je třeba si položit otázku, kdo je „tím pravým nástupcem Petrovým“? Procházím si argumenty, z dějin, z Písma… Ale opravdu „gruntovní“ zkoumání není v mých silách, nejsem profesionál v této oblasti… I tady přijímám svou lidskou omezenost: všechny lidské – třeba i důležité – otázky nemohu „do dna“ probádat sám, v tolika věcech je třeba důvěřovat těm, o kterých mám dobrý důvod se domnívat, že svůj život nepromodlili a neprobádali nadarmo.

Třetí – dlouhá – etapa vede až do současnosti a bůhsámví kam dál: každodenní události, úvahy nad nimi, postupné chápání smyslu jednotlivých věcí života jsou jako kapky zalévající stromek víry, který své kořeny zapustil v katolické půdě, občas – ach, ano – tak prazvláštně hnojené…

Klára Jirsová

Musím říct, že přes všechny skandály (ve smyslu scandalon, pohoršení), a že jich není málo, ať už jsou to ty nejzávažnější, spojené se sexuálním zneužíváním dětí, nebo jen chování církevních představených, za které se člověk leckdy musí strašně stydět, je pro mě moje víra s církví neodmyslitelně spojená. Nedokážu si představit věřit mimo církev. Církev je pro mě primárně místem-společenstvím, ve kterém a díky kterému jsem se k Bohu dostala – počínaje předáním víry v rodině v dětství, přes všechna důležitá setkání, která mi pomáhala ve víře vyrůst, ať už se jednalo o setkání s žijícími lidmi, nebo setkání na větší vzdálenost, se světci žijícími v minulých dobách, zprostředkované jejich texty. Společenstvím, které sahá až k apoštolům, „očitým svědkům“, kteří ho „na vlastní oči viděli“, které je – de Lubacovými slovy – „proudem, valícím se dvaceti stoletími z Kristova probodeného boku“. Tělem, jehož hlavou je Kristus. Mystické tělo církve je utvářené nejen předáváním, tradicí, ale také svátostmi, eucharistií, která posiluje společenství nás všech putujících s Kristem, která nás, nakolik se otevřeme jejímu působení, přetváří v Krista. A také je místem, kde přijímáme odpuštění, které všichni tolik potřebujeme.

Samozřejmě, církev není jen zárukou kontinuity a všichni její členové nejsou svatí. Pochopení vlastní doby, ale i věcí Božích může být v církvi někdy dokonce hodně slabé. Ve všech dobách se bohužel dostávaly v církvi ke slovu i velmi pozemské zájmy (zejména touha po moci) a i jen špatně pochopené, často ale také bohužel zneužívané Boží slovo napáchalo mnoho škod (čarodějnické procesy, násilná rekatolizace, politická instrumentalizace etc.). Ale to všechno pro mě stále není důvodem pro to, církev odmítnout.

Od té doby, co jsem o těchto složitých skutečnostech začala přemýšlet, byl pro mě přesvědčivý přístup lidí, kteří nezavírali oči před problémy církve své doby (ať už vzpomenu na svatého Františka, Kateřinu Sienskou nebo třeba koncilní otce Henriho de Lubaca, Yvese Congara…). Přestože často zakusili ze strany církevní hierarchie své doby neporozumění i útlak, nepřestali církev milovat, snažili se o její nápravu zevnitř. Nepochybovali, že je církev přes všechnu slabost a hříšnost svých členů onou Nevěstou Krista, místem skutečného společenství s Kristem, ne jen institucí (která právě – a, co si budeme povídat, oprávněně – mnohé odrazuje). Tito svědkové víry jsou pro mě vzorem i ujištěním, že tato cesta dává smysl.

Dnes vnímám pro sebe i pro církev jako nesmírně naléhavá slova Karla Rahnera, „nebudou-li křesťané 21. století mystici, nebudou vůbec“. Ostatně to můžeme i pozorovat: neotevřeme-li se skutečně Božímu působení, nenecháme-li se vírou přetvářet, nemá nějaké zvykové křesťanství, ani křesťanství jako světonázor smysl. Z křesťanství se pak stává jen nauka, najednou je to ona biblická sůl, která ztratila chuť. A z církve mrtvá instituce, která mnohdy působí jen pohoršení. Vezmeme-li však vážně Rahnerovu výzvu, bude církev opět přitahovat lidi (tomu nemohou pomoci žádné marketingové strategie), protože v ní uvidí „příbytek Božího tajemství“. Bude oním stromem, který vyrostl z hořčičného semene a do jehož větví se slétávají ptáci.

Jiří Pavlík

Proč patřím ke katolické církvi, je ošemetná osobní otázka. Odpovědět na ni neznamená vysvětlit systém abstraktních argumentů a motivů pro volbu církevní příslušnosti. Osobní volba je kontinuální proces osobního života. Má svou historii, svou přítomnost i svou budoucnost a se svou odpovědí ve „verzi 03.2019“, která bude otištěna v Salve, budu konfrontován v budoucnu v situacích a okolnostech, které nelze předvídat. I samo vyprávění osobního příběhu může být ošidný úkol. Nejde totiž o fakta, ale o interpretace, které se v průběhu času mění.

Nejprve mě na tuto otázku napadá jednoduchá odpověď. Prostě když jsem se po období ateistického a hledačského vzdoru rozhodl v dospělosti vrátit ke křesťanství, přirozeně jsem se obrátil na katolickou církev, v níž jsem byl jako malé dítě pokřtěn. Teď do ní patřím a není co řešit. Byl by to přece bezcharakterní konzumismus odkopnout církev právě dnes, když je takto „použitá“ a v krizi.

Nechtěl bych ale moralizovat a nechci ani zpochybňovat ryzost někoho, kdo ztrácí víru, že dnešní katolická církev je stále společenstvím Ježíšových učedníků. To mi přijde nejen laciné a namyšlené, ale i pokrytecké (vždyť i sám bojuji). Problémů, které vycházejí na světlo, se prostě po letech tutlání nahromadilo tolik, že jsou pochybnosti pochopitelné. A příslušet k nějakému církevnímu společenství má přece pro křesťana cenu jen tehdy, když věří, že žít v něm své křestní vyznání dává smysl. To, co se nyní děje, je ale právě krize věrohodnosti institucionální církve.

Mohlo by se zdát, že mne jako badatele o starověkém křesťanství bude ke katolické církvi poutat obdiv a loajalita k její slavné a velké duchovní a kulturní minulosti a že to mám tím dané. Avšak není to tak. Jednak tato minulost nebyla vždy tak úplně slavná (badatel musí vzdorovat idealizacím), jednak ono duchovní a kulturní dědictví smějí sdílet všechny křesťanské tradice a není výlučným majetkem katolické církve. Tendence některých katolických věřících (méně už teologů) anektovat dějiny křesťanství a dělat si výlučný nárok na jejich interpretaci, nebo si dokonce na ně osobovat vlastnické právo, mě naopak silně otravuje.

Kvůli takovýmto občasným projevům katolické arogance a nadřazenosti nad jinými společenstvími Ježíšových učedníků a dalším podobným jevům, které souvisejí s katolickým pojetím církevní moci, se v institucionální církvi cítím divně už více než dvacet let. Začalo to nedlouho po mém obrácení. Tehdy jsem svůj návrat do církve prožíval jako pokání rozumu. Představoval jsem si, že křesťanem se stanu tím, že racionálně pochopím život, nauku a disciplínu církve, a že konformní praxí mi vše začne dávat smysl.

Toto konformní období však bylo poměrně krátké, protože Bůh vyslyšel mou „modlitbu konformity“ a po čase mě zbavil strachu o mou křesťanskou totožnost a příslušnost a dal mi víru. Od té doby pro mne konformita a konfesní vymezení ztratily „soteriologickou hodnotu“ a vlastně jakýkoli etický smysl. Chápu se především jako křesťan, který se hlásí ke katolickému společenství, i když se v něm občas cítí jako onen cizinec v diaspoře (1Petr 1,1). Proč v něm tedy stále zůstávám? Na to mám dvě odpovědi.

1. Věřím v univerzalitu církve, která není uniformitou. Domnívám se, že ztrátou každého místního společenství i každého jednotlivce církev ztratila a ztrácí část sebe a část své legitimity. Ideální budoucnost evangelia nevidím ve štěpení pozemské univerzální církve, ale ani v opětném shromáždění všech do „jedné náruče“ ve smyslu jedné jurisdikce. Tuto druhou možnost křesťané ztratili už někdy během reformace, protože běh dějin nelze vrátit. Budoucnost vidím v posilování vzájemného a nepředstíraného respektu k odlišnosti a v rozostřování mezicírkevních hranic. Z mého přesvědčení plyne, že bych opuštěním církve jednal nekonzistentně a zradil svou víru v „multi-formitu“ církve, a to se mi k dnešnímu dni stále příčí. Pokud se můj pohled některému katolíkovi nelíbí, ať si zvyká, jako si zvykám i já. Protože oba jsme zde doma.

2. Když propukla krize věrohodnosti církve způsobená utajováním sexuálního zneužívání duchovními, církevní moc odhalila stinnou tvář, o které jsem si dříve myslel, že je to jen motiv psychologických dramat, kriminálních thrillerů, mysteriózních hororů (a dodejme také pornografických filmů). Je to strašlivé. Zároveň se ale dnes začalo v církvi mnohem otevřeněji mluvit o tom, že církevní moc potřebuje reformu, že moc, která se snaží domáhat nadřazenosti nad svědomím druhých a je výsadou jediné katolické subkultury (ordinovaných celibátních mužů), má tendenci degenerovat do kultury dvojí morálky, a je proto potřeba ji omezit a naučit se ji kontrolovat. Vzbuzuje to ve mně naději, že se kvůli této velmi dramatické aktuální krizi začíná řešit i problém klerikální moci, který vnímám jako kritický už dávno. A je vlastně zajímavé být jako člen církve přímým účastníkem zápasů o tuto velkou proměnu.

Markéta Dudziková

Prvoplánová odpověď je v mém případě jednoduchá: do své církve jsem se narodila (jak lidským zrozením do katolického prostředí, tak nedlouho poté zrozením svátostným), v ní jsem vyrůstala, ba dokonce i nezanedbatelná část mého vzdělání jí byla tak či onak ovlivněna. Dalo by se říci, že „patření ke katolické církvi“ se v takovém případě rozumí samo sebou a byl by to spíše odchod z ní, co by vyžadovalo velkou aktivitu. Možná by ani nemohl být plně úspěšný a jistě by po něm zbyla hluboká jizva.

Nemám tedy zkušenost výběru církve. V takovém případě se totiž člověk nerozhoduje, zda bude zde, nebo půjde jinam. Je-li nějaká alternativa, pak spíše mezi tím, jestli člověk v tomto svém domově najde pro sebe místo, nebo se zde bude cítit cize. K tomu druhému může dojít překvapivě snadno: člověka mohou zaplavit stíny (ať už je jejich příčina kdekoli) a může si se svým okolím přestat rozumět. Někdy mu pak nezbývá než vědomí, že vztah k Bohu přece jen není totožný se vztahem k jeho tvorům a že to nakonec nejsou lidé, před kým chce jednou obhájit své cesty. Křesťan naštěstí ví, že vůbec nic, ba ani katolická církev, ho neodloučí od lásky Kristovy.

Zároveň však všichni víme, že úplně bez druhých lidí to nejde: jen setkání s nimi nás vyvádí z našich bludišť a močálů, iluzí a sebeklamů. Setkání s lidmi v těch nejrůznějších podobách, jichž může nabývat, je navíc významným místem setkání s Bohem. A pak, nebýt církve, kam by člověk projektoval své stíny?

Nakonec je možná nejdůležitější to, že člověk k církvi patří. Aniž by musel toto patření aktivně vykonávat nebo obhajovat. Pocit cizosti a nepatřičnost není tak důležitý, neboť skutečného patření nemůže být člověk zbaven tak snadno. Ostatně nezřídka právě tam, kde má dojem, že „církvi“ nerozumí, by se s mnohými jejími údy zcela shodl. Kristovo tělo je bohatší a má více vrstev, než se zdá.

Své přináležení (případně i svou nenáležitost) pochopitelně nejintenzivněji vnímáme při mši svaté. Mám-li mluvit osobně, pro mě je zde nejdůležitější setkání s posvátným slovem a přebývání v něm. Se slovem plným krásy, které prochází životem a dává mu tvar a smysl. Slovem, v němž je mezi námi Bůh. Právě odtud se rodí touha vstoupit dovnitř a porozumět, kvůli níž se člověk může vypravit na cestu, ze které již není návratu.

Mě tato cesta dovedla k rozmlouvání s těmi, kdo našeho Pána hledali a vyznávali již velmi dávno. Ráda sleduji spletité a křivolaké cesty těchto autorů, z nichž někteří byli okrášleni tituly otců církve. Mohu tak být přítomna jejich snaze pochopit a osvojit si jiná, ještě daleko starší svědectví o Bohu. Sleduji jejich úspěchy i klopýtání, fascinuje mě jejich odvaha prošlapávat nové cesty, jejich nezdolná touha odpovědět na tiché volání. Mluví-li s nimi člověk delší dobu, vždycky mu hrozí, že zatouží pokračovat v tomto dobrodružství, hledat tvář toho, kdo probouzí touhu v našem nitru. Je krásné, že smím být součástí dlouhých a mnohotvárných dějin tohoto hledání.

A konečně k mému patření náleží i přesvědčení, že svědectví neposkytují jenom ty údy, které požívají všeobecné úcty a slouží za morální i duchovní vzor. Přece jen, hlava těla byla popravena kdesi za bránou, takže jistou, a možná dokonce zcela podstatnou součástí jejího obrazu v tomto světě jsou ti, kteří zůstávají za všelijakými branami, možná i branami viditelné církve.

Tomasz Dostatni OP

Proč patřím ke katolické církvi? Protože existuje. Kdyby katolická církev neexistovala, tak bych v ní nebyl. I když jsem byl pokřtěn už jako dítě, až ve svých sedmnácti jsem si naprosto vědomě vyvolil Krista a poznal jsem, že církev je místem, společenstvím, určeným pro mne. Když jsem vstoupil k dominikánům, stejně tak dobře – i když je tomu už sedmatřicet let – vím, že je to místo a společenství, kde jsem tam, kde mám být. Ačkoli mě moje přítomnost v církvi, fakt, že v ní stále zůstávám, stojí notnou dávku odvahy. Takže pokud mi to dobrý Pán Bůh dovolí a já neztratím zdravý rozum, pak vím, že v ní zůstanu až do konce svého života. Nebývá to ale někdy lehké s mými spoluvyznavači. Jak napsal Czesław Miłosz v Teologickém traktátu: „… narazil na obtíže (ve víře), a to u svých spoluvyznavačů.“ Ale já bych mohl ještě dodat, že u svých spolubratrů v řeholi. Pokrytectví, hloupost, modlářství, závist, elementární nedostatek rozumu, hřích, který ničí a ponižuje. Co s tím, když to pozoruji u druhých, bych věděl, ale musím si s tím také poradit, vidím-li to u sebe. Lékem je osobní vztah k živému Bohu. A ještě jednou Miłosz, kterého kdybychom neměli… – „Nejsem a nechci být vlastníkem pravdy. / Vyhovuje mi pohybovat se po krajnicích herezí, / abych se vyhnul tomu, čemu se říká klid víry / a co není nic jiného než sebeuspokojení…“

Ano, jsem člověk stále hledající, člověk cesty, člověk přemýšlející. A toto mě chrání před hloupostí, která mě bohužel taky někdy obklopuje. „Hloupý je ten, na něhož nepůsobí argumenty,“ jak říkával evangelický mučedník Dietrich Bonhoeffer, člověk mému srdci stejně blízký jako Czesław Miłosz.

Přiznám se, že v loňském roce jsem od svých přátel, lidí nevěřících, dvakrát zaslechl otázku, proč v té instituci ještě zůstávám. To se mi nikdy v životě nestalo. Sám jsem si na to tedy musel odpovědět, protože přátele moje odpověď nezajímala. Oni jen položili otázku. A já jsem ji zaslechl. Takže zopakuji s Miłoszem na závěr: „Bohužel i na mne se vztahovalo americké / přísloví, vyřčené koneckonců s nepříznivým úmyslem: / Katolíkem jednou, katolíkem provždy.“

Dagmar Kopecká

Proč patřím k církvi? Přátelé, já jsem v tom nevinně. Za to, že jsem se octla v církvi a že v ní zůstávám, může on! Bůh. On může za to, že vůbec jsem a že jsem právě takto, s církví srostlá.

Bytí a bytí v církvi je pro mě jedno a totéž. Je to dar, povolání, úkol. Ani jedno jsem si nevybrala, rozhodli to za mě jiní. A na mě zbylo se s tím vypořádat. Odmítnout to, nebo si to přisvojit.

Bytí, jak fascinující! Zároveň však děsivé, když neznáte smysl. Chybí-li smysl, nemá cenu být. Zbývalo prozkoumat ještě jednu cestu: možná mají pravdu mí věřící přátelé, možná to obmytí vodou krátce po mém narození nebyl jen prázdný obřad. Možná právě tady najdu to, co hledám, abych mohla přitakat bytí. Našla jsem víc než jen smysl. Zjevil se mi, dotkl se mě Smysl. Otevřel se mi prostor Trojice. A nic už nebylo jako dřív. Přitakání bytí pro mě splynulo vjedno s přitakáním křtu, křest se pro mě stal nejen bránou do církve, bránou ke svátostem, ale především bránou k bytí – přijetí daru bytí, daru sebe sama, povolání, smyslu. Přijetí právě tohoto konkrétního způsobu bytí.

Nebyla jsem to já, kdo si ho zvolil, byl mi předurčen a nabídnut. A já ten dar v jednom zásadním okamžiku provždy přijala a od té doby je to můj život, můj úkol, jemuž se snažím dostát. Byla jsem pokřtěna v katolické víře. Nevybírala jsem tedy mezi vírami, ptala jsem se, zda právě tato je pro mě ta pravá. Skutečně mi tímto křtem bylo vtištěno nesmazatelné znamení? A plyne něco z toho, že mi křest byl udělen právě v této víře? Musela jsem samozřejmě propátrat všechny ty teologické a konfesijní otázky, protože by mě neuspokojila odpověď slepé víry. Potřebovala jsem odpověď rozumné víry. Už jsem ale nehledala sama, nýbrž v dia­logu s Rozumem, jenž mi právě tuto víru nabízel jako dar. Může Rozum nabízet něco nerozumného? Ne že by všechny ty argumenty nebyly důležité, ale nešlo už jen o ně. Nešlo už o to, vybrat z mnoha nabídek tu, která mi připadá nejpřijatelnější, kterou chci já. Šlo o to, přijmout tento konkrétní dar víry, který pro mě chce on. Ten, jenž mě povolal z nicoty v bytí, jenž mě znal dřív, než mě utvořil v lůně mé matky, jenž si mě vyryl do dlaní. Kde zůstala moje svoboda? Právě tady se rodila. V onom napětí mezi já chci, volím – a buď vůle tvá.

Trojiční Bytí! A já na něm ve křtu dostávám podíl. Skrze oběť Syna získávám moc stát se Božím synem. A v dědictví dostávám Boha samého. Nejde jen o příslib, že někdy na potom mám připraven příbytek, jde o bytí pospolu hic et nunc – „učiníme si u něho příbytek“. Communio vrcholící v tajemném setkání eucharistie – „Vezměte a jezte“. Tvůrce se sklání ke mně, svému tvoru, aby mi dal sám sebe. Vykupitel mě zve, abych jedla z plodů jeho oběti a abych se k ní připojila, sama se stala obětí. Dívám se na hostii a vidím toho, skrze nějž je celý vesmír. Vidím toho, jenž sám sebe dává, aby všechno vykoupil a obnovil. Toho, jenž všechno a všechny miluje láskou až k smrti a k téže lásce zve i mě, tutéž lásku mi dává za úkol a zároveň mě k ní uschopňuje, když ji ve mně tvoří.

Proto jsem v církvi. Jedině tady můžu být tím, kým mám být. Zde jsem na cestě k Domovu. Zde jsem nejsvobodnější, protože jedině tady můžu žít onu svobodu, jejímž pramenem je Bůh. „Buď vůle tvá.“ Ne se zaťatými zuby, ne jako drtící jho, ale jako pouto lásky, jež netlačí, ale dává křídla. Odevzdávám se ti a přijímám tě.

Ano, vím. Tato vzletná slova mohou zhořknout při pohledu na církev pozemskou. Dostáváme milost za milostí. A milost za milostí promarňujeme. Prostor svobody oklešťujeme záští a nedůvěrou, předchuť Domova kazíme úzkoprsostí, handrkováním o moc, o jediný správný výklad toho či onoho slova, o jedinou pravou podobu toho či onoho obřadu. A nad tím vším ční Kristus na kříži. Bezmocné ponížené Slovo, sloužící krvavou eucharistii. Tohle všechno vidí, zakouší, nese na svém těle a duši, a zůstává. Až k smrti. Proto i já zůstávám. Kvůli němu. Kvůli sobě. Kvůli církvi. I kvůli té hříšné poskvrněné církvi. Koneckonců i já jsem hříšník. I můj hřích církev poskvrňuje. Kam jinam bych šla? Tady je zároveň lék pro nás pro všechny – slova věčného života, věčné Slovo.

Ano, pozemská církev je nemocná hříchem, není na ni vábný pohled. Ale je moje, já do ní patřím, nemohu na ni zapomenout, opustit ji. Nemocní se neopouštějí. „Nechci, aby hříšník zemřel, ale aby se obrátil a žil.“ Co mohu udělat pro její uzdravení? Pro svoje uzdravení? Pro uzdravení světa? Zůstat zde. A milovat.

Odevzdávám se ti a přijímám tě. Jak přijmout Krista a nepřijmout zároveň církev, celý svět? Jak milovat Boha a nemilovat ty, jež on miluje?

Proč o tom ale mluvím právě já? Proč o tom vůbec mluvit? Pohleďte na pronásledované křesťany. Tváří v tvář smrti zůstávají. Zůstala bych i já? Ptejte se mých bratří a sester, jimž církev hrozně ublížila. Přesto ji milují. Já mám jen pár drobných šrámů, to se mi to mluví a rozplývá. Raději bych všechna tahle slova spálila a odpovídala mlčky, jen svým životem, jakkoli ubohým. (To by mi ovšem editor tohoto čísla dal!) Z těchto slov budu muset vydat počet. Děsivé! Bylo by, nebýt Boha-Lásky.

Martin Bedřich

Tato otázka mě přiměla k menšímu sebezpytu, jehož součástí je i určitá vývojová bilance. Uvědomil jsem si, že v mém životě šly možná některé kroky v jiném pořadí než u jiných. Lidem se často stává, že uvěří v Boha, poznají Krista, a teprve pak narazí na církev, s různými výsledky a důsledky takového střetu. Má cesta byla trochu jiná. Zájem o historii, umění a určité paralelní prožívání světa mě už brzy v mládí přivedl k fascinaci křesťanskými dějinami v širokém slova smyslu. Vlastně by se dalo říct, že to byly projevy církve na zemi, které zcela okouzlily mou imaginaci a vnímání. Příběhy míst, věcí, lidí. Fascinující dějiny, krása, jazyk, tajemno, univerzálno, trocha snobství… Je ovšem otázka, kolik v tom všem bylo tehdy skutečného Boha. Opravdový vztah k němu se z toho rodil trochu pomaleji, a v jistém smyslu i tomu všemu navzdory. V určité zásadní fázi dospívání (netroufám si říct, že dokončené) došlo k uvědomění, že všechny projevy církve, na kterých tak doopravdy moje katolická identita velmi ulpívala (včetně určitého pozérství a přezíravosti, tak typických a směšných), musím uzávorkovat, abych zcela férově poznal, jestli v mém životě Bůh opravdu je, nebo si na to jen s mnoha kulisami hraju. Vzpomínám na černobílou fotku opuštěného pouštního hrobu Charlese de Foucaulda, na niž jsem narazil v jedné knize, a na náhlé intenzivní vědomí toho, že pokud nenajdu Boha i v takovéto naprosté osamělosti a prázdnotě, jsou všechny barokní a gotické kostely, obrazy, knihy a hudba úplně k ničemu.

Cesta tedy vedla pomyslně od viditelné církve k Bohu, a zase zpátky. V této perspektivě a zkušenosti je pro mě otázka církve vždy sekundární. Primát neustálého hledání a prohlubování vztahu s Bohem s sebou nese vnitřní jistotu v tom, že ať se ve viditelném těle církve stane cokoli, tuto mou prvotní motivaci to nemůže ovlivnit. Veškerá kritika a nesouhlas s některými projevy církve dneška se vždy odehrávají v jiném patře, než kde se odvíjí můj osobní vztah s Bohem. Což ovšem nemění nic na tom, že zde existuje pozoruhodný druh výměny. Ten vztah je ne­ustále živen vším dobrým, krásným a hlubokým, co církev minulosti, dneška, i ta zcela konkrétní, jež se mě osobně dotýká, přináší do mého života. A naopak, má zkušenost Boha mi dává podněty (abych nepoužil trochu nafoukané slovo „síla“) k tomu, abych církvi jakožto Božímu tělu a lidu zde na zemi podle svých možností dával to, co můžu. Jsem vděčný za to, že mohu svůj duchovní život žít v církvi a s církví, ať jde o liturgii, společenství, určitý řád, jazyk, kulturu, a nemám důvod to zpochybňovat – snažím se ale, aby se z toho časem nestala jen rafinovaná zástěrka pro osobní spirituální prázdnotu. Hrozím se totiž církevnictví bez Boha, jehož projevy v dějinách i současnosti považuju za krajně nebezpečné a zhoubné.

Norbert Schmidt

V poslední době jsem spíš přemýšlel o jiné otázce: Proč ještě v církvi jsem? Nebo radikálněji: Nebudu si jednou vyčítat, že jsem se na prahu dospělosti nadchl pro katolictví? Nebudu si klást podobné otázky jako například ti, kteří v mládí uvěřili komunismu a po čase prozřeli? Jako třeba Arthur Koestler, který v knize Tma o polednách napsal: „Šel jsem ke komunismu, jako jde člověk k prameni svěží vody, a opustil jsem jej, tak jako člověk vybředává z otrávené řeky plné trosek mrtvých měst a utopenců.“

Když se ohlížím po těch pětadvaceti letech od křtu, musím přiznat, že jsem nahlédl do celé plejády příkladů všeho příliš lidského církevního hemžení. I některé čistokrevné překupníky posvátna jsem osobně potkal. Malost, nenávist, manipulace… a při tom všem nasládlé úsměvy, láska sem, Ježíš tam. Objevil jsem ale také, že s malostí, vším tím příliš lidským musím bojovat i já sám v sobě a že jsem v žádném případě zatím nevyhrál.

Pravděpodobně žijeme v době jedné z největších krizí křesťanství od reformace, jak si myslí například církevní historik Massimo Faggioli. Zprávy o sexuálním a mocenském zneužívání, odhalování dalších a dalších případů neberou konce. Polarizace uvnitř církevních struktur dosahuje až do nejvyšších pater Vatikánu. Jako by církev stála jak papiňák na plotně, kterou zapomněli vypnout. A uvnitř hrozivě bublá vroucí směs, která co nevidět vybuchne. Brambory poskakují, pepř vystřeluje a rozvařené nudle se naposledy kroutí. Někdo dokonce tvrdí, že k rozdělení církve již pod povrchem dávno došlo, vzájemná nedůvěra a různost perspektiv prý dosáhly bodu, odkud se už nelze vrátit zpět.

Největším šokem posledních let je pro mě zjištění, jak lehce se dá zploštělé křesťanství a naivní církevničení zneužít pro politickou manipulaci, jak snadno může ono slavné Marxovo opium rozmlžit evangelium. Dříve bych se hádal, že to není možné, protože katolický systém je po mnoha staletích vývoje a zkušeností se svými různými pojistkami a exempcemi skoro dokonalý, imunní a poučený organismus. Dnes s aktuální zkušeností různých krysařů, kteří se dovolávají pevného společenského řádu, jakési neurčité tradice a samotného Boha, hartusí se starou výzbrojí strachu ze všeho cizího, vytvářejí poplašné zprávy libovolného množství a nestydatosti, si už bohužel dovedu představit, jak se mohlo stát, že tolik křesťanů podlehlo vábení Hitlera a Mussoliniho.

Proč tedy ještě patřím k církvi?

S vírou a následně i křtem jsem vstoupil do velkého rozhovoru. A ten rozhovor přes všechno negativní neustává, nese dodnes můj život, pomáhá mi ve světě, kterým jako host procházím, a rezonuje s tím nejhlubším, co mám tam někde těsně nad žaludkem.

Je to (1) rozhovor s minulostí. Vstoupil jsem do velkého communia sanctorum, do čtyř různých perspektiv Matouše, Marka, Lukáše a Jana. A sv. Pavel mě při tom povzbuzuje, že „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši“. Naslouchám rozhovorům dvaceti století. Procházím s fascinací a obdivem prostory, které tento velký dialog vystavěl. A také zjišťuji – a je to vlastně povzbuzení –, že nikdo z těch, kteří do toho rozhovoru napříč věky přispěli, nebyl kupodivu bez chyby. Žádná stavba tady na zemi není bez chyby. Naopak: I ty nejlepší, v dějinách malířství převratné obrazy často nejsou formálně dokonalé, mají v sobě jistou syrovost právě odhalené nové cesty, integrují střepy a nezarovnané okraje po dosaženém průlomu. Stopy zápasu o nový dokonalý tvar jsou součástí každého dobrého domu nebo obrazu. A přesto, nebo právě proto z nich vyzařuje veliká síla. To je osvobozující zjištění. Pravdu a celek lze zahlédnout vždy jen s jistým časovým odstupem a s pomocí druhých, a také právě skrze integrované nedokonalosti, skrze šrámy a rány.

(2) Vstoupil jsem do rozhovoru ve zcela konkrétním společenství na konkrétním místě a v konkrétním čase. A přátelé, které jsem zde potkal, jejich opravdovost, jejich boj o pravdivost, ve kterém všichni čas od času selháváme, tato živá síť vztahů, která se brzy rozprostřela i za hranice našeho státu, to vše se pro mě stalo přirozeným prostředím, které bych dobrovolně za nic nevyměnil. Nemáme ve všem stejný názor, ale právě vědomí, že mě tato různost při společném směřování může obohacovat a nastavovat zrcadlo mým vlastním jednostrannostem, že spolu vždy nakonec můžeme beze slov v důvěře „lámat chléb“, je pro mě něco bytostně důležitého. K této škole reality, trpělivosti a také naděje už dlouho neoddělitelně patří ekumenický rozměr a přirozená otevřenost všemu, co jde na hloubku věcí a života.

Už jsem to zmínil: (3) Ne o všem se dá vést rozhovor. Někdy slova nestačí. Přátelský rozhovor často ústí ve společné mlčení s tím, v jehož přítomnosti se cítím dobře. Modlitba směřuje k mlčení a úžasu nad paradoxem Boží blízkosti a zároveň skrytosti. Současný svět není ani tak špatný a zkažený, jak si to představují různí apokalyptičtí buď-anebo-katolíci, ale ani není tak bezproblémový, jeho rozpory vůbec nejsou tak snadno řešitelné, jak si to představují sociální inženýři optimismů a utopií všeho druhu. Velké věci rostou ve společenství, které dokáže unést společné ticho, jež dokáže poskytnout prázdný prostor něčemu, co přesahuje všechnu naši představivost, které to nové a zprvu malé hned nezaplaší povrchním plácáním a hlasitou aplikací již zdánlivě ověřeného. Základní povzbuzení evangelia totiž směřuje vždy výš a požaduje vždy víc, než by se nám zprvu mohlo zdát.