Toto Salve doprovázejí fotografie ze série instalací Martina Skalického v prostorách pražského dominikánského kláštera. Rád přiznávám, že prvním impulzem pozvat Martina Skalického do Dominikánské 8, aby pokračoval v naší řadě drobných intervencí pod názvem Nika 7a, bylo setkání s jeho dílem ve vinohradské Nové galerii a slova Jana H. Vitvara v Respektu z ledna minulého roku: „Upřímně si nepamatuji, kdy jsem viděl někoho pracovat s křesťanskou ikonografií a vůbec klasickými sochařskými náměty tak originálně. […] Jeho madony ze starých pyžam, ubrusů a prostěradel jsou geniální – a přestože je v nich hodně ironie, vsadím se, že by nad nimi zaplesal i nejeden návštěvník chrámu nikoli uměleckého, nýbrž duchovního. Zatímco v galerii člověk cítí pokoru ke Skalického řemeslné zručnosti kombinované s mimořádnou nápaditostí, v kostele by cítil pokoru k biblickým postavám, jejichž příběhy díky jeho zpracování rezonují životností, jaká se v tomto kraji (a vlastně i v jiných krajích) jen tak nevidí.“
Do chrámu jsme Martina Skalického nakonec nezavedli. Pozvali jsme ho, aby vstoupil na jeho práh, aby rozehrál vstupní a reprezentativní prostory kláštera, nejednoznačná místa meziprostorů, odkud je z jednoznačného spirituálního přeznačení ještě úniku.
Martin Skalický ve svých dílech převrací smysl formy, která slouží multiplikaci. Jeho nejnovější sochy vznikají sice jako otisky ze silikonovo-sádrových forem sejmutých ze starých uměleckých děl a dalších artefaktů, nicméně výsledkem je pokaždé originál. Skalický používá motivy jako již zmíněnou Madonu nebo také Ukřižovaného, domácí sošky světců, lebku, barokní erb či pyramidu zdobící kdysi palácovou architekturu. Jeden vzor rozpracovává dokonce v celých sériích. Formu starého díla však Martin Skalický používá jako malířské plátno, startovací čáru pro vlastní vyjádření. Jeho způsob práce sériovou výrobu ani neumožňuje. Do sejmutých forem vtlačuje látky různých barev a vzorů. Někdy je vměstná víc, někdy záhyby uvolní. Výsledný tvar, který fixuje polyuretanem, nikdy nemá plně pod kontrolou. Neustále experimentuje.
Podzimní soubor Skalického intervencí do sousálí dominikánského kláštera nicméně opustil dosud dodržovaný rámec projektu Nika 7a. Loňská instalace White Star Christiana Helwinga zůstala na svém místě. Martin Skalický navázal na Helwingovu druhou práci v barokním refektáři a vstoupil vedle lavaba v novém foyeru ještě i do vertikálního prostoru nové fortny. U pražských dominikánů se tak Martin Skalický pohybuje i v nedávno rekonstruované části kláštera, kde se stírají hranice mezi barokní a zcela současnou architektonickou formou. Vrstvení, otisk, konfrontace s místem a jeho starou výzdobou, vážný i ironický komentář, otázky při odkrývání zapomenutých souvislostí a tvorbě aktuálního celku, posouvání či změny významů, to jsou ve zkratce hlavní témata souboru instalací Shining. Skalický v Dominikánské 8 nevstupuje do muzea, které poskytuje přístřeší dílům, jež vypadla ze svého původního prostředí. Jeho umělecké a prostorové konfrontace po dobu jednoho roku spoluutvářejí atmosféru živého kulturního centra.
Při vernisáži ve středu 27. listopadu 2019 svou zvukovou a hudební vrstvu přidali ještě skladatelé a performeři z pražské HAMU pod vedením Jana Trojana. Stará hudba, posuny interpretací, zvukový otisk a zároveň rozmývání a rozvíjení hudebních ploch do zcela nových konstelací přidaly další nečekané rozměry starému domu i Skalického dílům.
PS: Pohádka o starém andělovi
Starý mudrc Martina Skalického se v barokním refektáři dlouho od všech těch mělkých, příliš intelektuálních a duchovních řečí zdejšího programu odvracel k oknu. Na poslední pondělní akci, než se pro návštěvníky na dlouhý čas kvůli Velké čínské nemoci uzavřela i staroměstská Dominikánská 8, jsem ho představil José Casanovovi. Ten tu totiž uváděn Tomášem Halíkem přednesl své úvahy o různých podobách sekularizace a „believing without belonging“. (Jak příhodné téma pro konec veřejného programu kláštera! Ale to jsme v tu chvíli netušili…) Casanova si Martinovy sochy fotil mobilem, vyptával se, z čehože to jsou, a přál si nakonec poslat profesionální snímky. Španělskou angličtinou mi vysvětlil: „Manželka bude z těch ztuhlých látek stejně nadšená jako já!“ A pak, když jsem prozradil, odkud umělec pochází – Veverské Knínice jsem vynechal, na detaily při tak globálním večeru nebyl prostor, jistě chápete –, si slavný sociolog povzdechl: „Ach Brno, tam mají to baroko dodnes v krvi…“
Večer o všech těch různých druzích „nons“ skončil a starý mudrc z nemocničních prostěradel před půlnocí opět osaměl. Skoro čtrnáct dní se sám v pološeru díval z toho pražského baroka oknem ven, až se postupně začal dívat trochu jinak: nostalgicky. A pak mu najednou narostla křídla! O víkendu jsem ho potkal u nás v parku, dál totiž ve svém vysokém věku nedoletěl. Ale směr na Brno trefil dobře. Tady mezi stromy už naštěstí není sám, zastavují se u něho dokonce i lidé, ale jen po jednom, nanejvýš po dvou. Nosí roušky a musí teď také mezi sebou udržovat dostatečné odstupy podobné těm, jaké bývalo zvykem zachovávat vůči exponátům v muzeích a galeriích – tenkrát, když ještě byly otevřené. Zítra se do parku půjdu podívat znovu, snad tam ten starý anděl stále odpočívá.
Norbert Schmidt
Martin Skalický – Shining
výtvarná intervence v rámci projektu NIKA 7a v Dominikánské 8
listopad 2019 – listopad 2020
(foto: Petr Neubert, vyjma s. 76: ms)
Martin Skalický – „Nedělám si strachy“ 2020
Galerie ProLuka, Bezručovy sady
(s. 186, foto: ns)
Martin Skalický (* 1976) absolvoval studia na FaVU v ateliéru figurálního sochařství Michala Gabriela. Figuře a především zkoumání její hranice a aktuálních možností skrze volbu materiálů, deformaci tvaru či změnu barevností je Martin Skalický věrný dodnes. České publikum zaujal svými ušitými sochami zpevněnými epoxidem. Práci s textilem, otiskem starých forem a následnou fixaci „měkkých soch“ dovedl v posledních několika letech do osobitého autorského výrazu, který představuje i u pražských dominikánů. Z výstav uveďme Jeden a jedna / Geometrie (společně s Vladimírou Sedlákovou, ND Brno, 2014), Zhmotněný výdech (společně s Pavlem Matyskou, Městská galerie Panský dvůr, Veselí nad Moravou, 2014), Rozzářené noci, temné dny (společně s Michalem Šmeralem, Galerie města Trutnova, 2015) nebo Big Little Big Horn (společně s Jakubem Tomášem, Nová Galerie Praha, 2019). Od 14. listopadu 2019 probíhá výstava Generation Martina Skalického v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně.