Ludwik Wiśniewski OP
Od okamžiku získání plné nezávislosti, tedy od roku 1989, prožívá církev v Polsku krizi. Tato krize se zhoršila po smrti Jana Pavla II. Polská katolická církev je nicméně pořád velmi živoucí. Ve všech polských diecézích nacházíme kostely, v nichž bují duchovní život, kde funguje skvělá pastorace dětí, mládeže i studentů. V létě vyjíždějí tisíce mladých se svými duchovními na rekolekce. Polskem v tu dobu také prochází množství poutí na posvátná místa. Rozvíjejí se náboženská hnutí, v nichž se tisíce věřících učí odpovědnosti za církev a za svět. Kostely během nedělního slavení eucharistie stále ještě nezejí prázdnotou.
A přesto se odvažuji tvrdit, že „kolaps“ polské církve je velmi hluboký a ostrý. Tisíce mladých prožívají krizi křesťanské identity. Stále více lidí se v polské církvi cítí nesví a odcházejí na její okraj, nebo se vzdávají náboženského života a církev opouštějí. Pomalu, ale nápadně se snižuje počet věřících, zvláště mladých, na nedělních mších. Katolická církev přestala být v očích mnoha Poláků duchovním průvodcem, ačkoli v době vlády komunismu byla pro ty samé lidi oporou pravdy a spravedlnosti.
Proč je tedy tak zle, když je vlastně tak dobře?
Podle přesvědčení pisatele těchto řádků jsme ztratili směr, v jakém je třeba křesťanství udržovat. Za svůj hlavní úkol jsme si vzali proměnu světa – budování království Božího na zemi, a ne přeměnu člověka a budování království Božího v lidských srdcích. Manifestem katolicismu pro nás přestalo být Kázání na hoře, které je srdcem Evangelia, a stalo se jím vyzývání k boji za obranu křesťanské civilizace a křesťanských hodnot. Dospěli jsme k novému polskému mesianismu a zdá se nám, že jedině my jsme ve zlaicizované, pohanské Evropě udrželi životné křesťanství. Církev v našem polském provedení má být armádou lidí, kteří jsou připraveni vést v každé chvíli boj s nepřáteli církve, s „civilizací smrti“, s liberalismem, zednářstvím a vší levicí. Tímto způsobem přestala být naše polská církev krok za krokem schopna akce mimo ideologicko-politický rámec.
Je třeba pokusit se podrobněji představit nemoci, které se v naší polské církvi objevily a v poslední době i zhoršily. Takový pokus je vždy riskantní, protože není možné vyhnout se zjednodušování, neboť pravda je polyfonní.
Topíme se v manicheismu
Od dob sv. Augustina, který bojoval s manicheismem, byť ho do poslední chvíle nepřemohl, církev stále ohrožuje manichejská sekta. Když člověk zápasí se zlem a bolestí, snadno dojde k přesvědčení, že zlo je stejně mocné jako dobro a že celý svět, zvláště svět lidí, je rozervaný zlem a temnotou. Probíhá válka na život a na smrt. A se zlem a silami zla přece není možné se spolčovat. V Polsku se stále hlasitěji mluví o tom, že II. vatikánský koncil nás zavedl na scestí. Že dialog se všemi lidmi, také s ateisty, k němuž koncil vybízí, je velký omyl. Jen boj! Papež František, kterým se ohánějí nepřátelé církve, splétá bič na sebe i na celé křesťanstvo. Skutečně, manicheismus v čisté podobě roste v naší církvi, bleskurychle se rozšiřuje a dobývá si domovské právo.
Pro určité kruhy – jak se zdá – nejhorlivějších katolíků se svého druhu „biblí“ staly údajné zprávy Anděla Strážného Polska, sepsané „Adamem Člověkem“ a vydané Instytutem Wydawniczym św. Jakuba ve Štětíně.1 Knihu mi poslali, fascinovaní jejím obsahem, moji dřívější žáci a dávní přátelé. Zprávy Anděla – pozor! – dostaly nihil obstat místního ordináře a jsou distribuované knihkupectvím Naszeho Dziennika. To, co údajně sděluje Anděl, není možné zlehčovat. Je to „strava“, kterou se krmí mnoho polských katolíků. Dostává se jí i biskupům, a to v hojné míře. „Strážný Anděl Polska“ ohlašuje: „Apokalyptická bestie spolu se silami shromážděnými kolem ní chce zničit váš národ […]. Veškeré zlo, které na Západě přehryzalo křesťanské kořeny Evropy, soustředilo svou pozornost na Polsko.“ (s. 17) „Aby byl ustanoven jeden světový řád, sluhové bestie vypracovali plán, který je už skoro hotový a jenž má rozdělit svět na dvě strany konfliktu… Jedinou zemí, která brání tomuto plánovanému rozdělení, je vaše země. Mimo to, že se vaši politici ukázali jako zrádci Vlasti […] tím, co ještě brání globální činnosti bestie, je vaše víra.“ (s. 22) „Aktuálnost intronizace Krista Krále ve vaší Vlasti je velmi naléhavá […]. Bohužel hodně hierarchů zlehčuje tyto věci, poněvadž jsou zaslepení […]. Mnoho biskupů se chová tak, jak si přejí nepřátelé církve, kteří tak mnoho mluví o toleranci a svobodě.“ (s. 22) „Nepřátelé Polska, kteří pracují pod pláštíkem evropských organizací, jsou nepřátelé křesťanství – nenávidí Krista.“ (s. 25) „Bohužel většina hierarchů zůstává slepá a hluchá. Nechali se vtáhnout do modernistického hnutí tolerance a liberalismu, které zahrnulo i církev.“ (s. 41) „Pamatujte, že Bůh připravil historickou misii […] dostali jste úkol, abyste se v dějinách světa podíleli na uvedení dokonalé křesťanské společnosti a triumfu církve.“ (s. 38) „To, co teď zakoušíte, je pozvání k věrné službě Bohu během blížícího se rozhodujícího střetu mezi silami dobra a zla.“ (s. 39) „Ocitli jste se teď vprostřed onoho strategického boje bestie, která chce ovládnout svět.“ (s. 41) „Ve vaší církvi jsou hierarchové, kteří se pro získání titulů stali poddanými vládnoucí ideologie.“ (s. 45) „Nepřítel bojuje proti intronizaci a říká, že je teologicky nepodložená […]. Proto […] musíte vytrvat v jednotě a naslouchat hlasu Ježíše, který promluvil skrze svou služebnici Rosalii.“2 (s. 48) „Nyní, v rozhodující chvíli, Bůh připravuje ‚pomazaného‘ pro váš národ, na kterého již skanul olej Božího poslání.“ (s. 83)
Mimo to nastalo v polské církvi i v celém Polsku velké vzrušení v souvislosti s činností mladého kněze z Kongregace misionářů sv. Vincence z Pauly, otce Międlara.3 Pozorně jsem vyslechl jeho promluvu v katedrále v Białymstoku. Je to čistý manicheismus, a teprve potom nacionalismus. Manicheismus dnes do polské církve vchází oknem i dveřmi.
Nejsme církví dialogu
Mnoho let jsem se účastnil víkendových manželských rekolekcí, které zdůrazňují a učí především jedno: dialog. Jsou tři jednoduchá pravidla: člověk dialogu vyslechne druhého do konce; snaží se pochopit jeho postoj a konání; je připraven změnit své dosavadní mínění, pokud se pravda ukáže být jiná, než jak se dosud domníval. Po mých veřejných vystoupeních a po mém zdůraznění slabostí naší polské církve mi hlasy, které ke mně doputovaly, jednomyslně potvrdily, že klíčem k urovnání našich problémů je právě dialog. Jestli skutečně toužíme po společném míru, je třeba rozmlouvat, a ne se jen překřikovat a obviňovat. Šéfredaktor Więzi Zbigniew Nosowski4 prohlašuje, že budoucnost katolicismu v Polsku závisí na tom, zda zvítězí katolicismus boje, anebo dialogu. Kardinál Kazimierz Nycz říká, že to, čím je dialog, se musíme učit, protože jsme to zapomněli. K dialogu vyzval i II. vatikánský koncil, protože dobro je přítomné i za hranicemi církve a církev má povinnost číst „znamení času“. Tento koncil byl koncilem dialogu, takový směr mu dal Jan XXIII. Dnes se ale stále častěji objevuje přesvědčení, že to byla největší chyba koncilu. S nepřátelstvím, nihilismem, amoralismem, ateismem – a tím vším je přece tzv. dnešní svět nasáklý – není dialog možný. Takový dialog je rozmazáváním křesťanství a ztrátou nejdůležitějších životních sil. Pro pisatele těchto řádek je však takovýto postoj vzdálením se Evangeliu. Odečítání „znamení času“ není „přizpůsobováním se světu“, ale návratem ke zdrojům. Zcela se ztotožňuji s tím, co kdysi napsal Tomáš Halík: „Vidím velkou šanci katolické církve v budoucnosti v tom, jestli bude i nadále podávat ruku světskému humanismu Západu […] a zároveň bude vést dialog s jinými náboženstvími a duchovními směry.“
Jak je to s dialogem v polské církvi? Zoufalé. V Polsku je jasně vidět nepřítomnost dialogu uvnitř církve. Polská církev nehovoří. Polská církev jen poučuje. Nezohledňuje hlas věřících, protože od laiků se neočekává myšlení, ale přijímání autority. Hlas lidu je hierarchií přijímán velmi nedůvěřivě, ačkoli i skrze něj přece mluví Duch Svatý. Samozřejmě zobecňuji a zjednodušuji, občas to je jinak, ale v zásadě laici v naší polské církvi opravu nenacházejí sobě odpovídající místo. Nezohledňuje se ani hlas kněží, zvláště když se ozývají s kritickými názory. Jakákoli kritika objevující se v naší církvi je chápána jako útok na ni. Biskupové sami vědí, jak mají církev řídit, a nepotřebují nápovědu. Všechny jim adresované nápady berou jako podkopávání svých kompetencí. Neexistují kanály porozumění. Není platforma, kde by se mohli setkat lidé církve, kteří problémy, před nimiž stojíme, a úkoly, jichž je třeba se ujmout, vidí trochu jinak.
Konečně je třeba říct: Církev ve velké míře přestala být silou spojující lidi v Polsku. Církev – mám na mysli biskupy, kněze, katolické aktivisty a publicisty – velmi často utvrzuje rozdělení existující v našem národě, a někdy se dokonce kloní k jedné straně. A to je tragické. Vím, že moje obvinění je dost vážné, ale mám reálné důvody, proč tak soudím… A velmi toužím, aby ti nejvíc zodpovědní za naši církev to konečně vzali na vědomí.
V polské církvi se rozmáhá sektářství
Sektář je člověk, který si myslí, že zná celou pravdu a není možné ji ani prohloubit, ani doplnit. Jen on – případně jeho parta – má pravdu, nikdo jiný. Všichni, kdo nesdílí jeho pojetí, se mýlí a nebudou spaseni. Tento jev kdysi diagnostikoval Karol Tarnowski:5 „Neodpustitelnou chybou hierarchie polské církve je to, že dopustila růst […] sektářství, které falešně nahrazuje lidový katolicismus […] jenž ve skutečnosti není lidový, ale antiintelektuální a jednoduše tmářský.“ Jsou přinejmenším dvě cesty svádějící křesťanství a katolicismus k sektářství.
V celých dějinách našeho náboženství máme co do činění s lidmi, kteří jako by šíleli kvůli čistotě víry. Takové lidi ukazuje Dostojevskij v postavě Velkého inkvizitora. Gombrowicz říkal – jak připomíná jeden publicista –, že někteří dělají z Pána Boha pistoli na zabíjení komunistů.6 Je možné z křesťanského učení udělat pistoli a zkoušet jí zabít lidi jinak smýšlející a jinak věřící. Dnes je ta pistole v Polsku namířená nejen na takzvané liberály („takzvané“, protože ten výraz zahrnuje všelijakou „svoloč“), ale také na všechny ty, které „pravdiví katolíci“ započítávají do „otevřené církve“. Jeden ze známých katolických publicistů, „alfa a omega“ ve věcech víry, napsal o názorech kardinála Kaspera: „Totální destrukce katolické morálky a její nahrazení nemorálností světa.“7 Domnívám se, že takové hodnocení názorů kardinála, který se tolik zasloužil o církev, je spíše druhem šílenství. Druhá cesta vedoucí k chápání křesťanství jako sekty vede skrze sektářství politické. Pokud se politická sekta, která si o sobě myslí, že jen ona má správnou vizi uspořádání společnosti, začne legitimizovat odvoláváním se na křesťanství, nakonec i křesťanství pojímá jako sektu. To je pro církev neobvykle hořké, a s tím máme v Polsku co do činění každý den.
Možná je třeba udělat z křesťanství „věž ze slonoviny“, zamknout se před cizími a předpokládat, že jen tak se brání Kristus a Evangelium. Je to ale slepá cesta. Křesťané jsou nezbytně třeba k rozvoji světa, v každé době a na každém místě. Znovu budu citovat Tomáše Halíka, který je schopen vidět církev v široké perspektivě: „Skutečným ohrožením pro církev a Evropu není pohanství ani radikální světskost, ale neschopnost křesťanství nalézt své místo uprostřed současné kultury a uniknout jak Scylle tradicionalismu, tak Charybdě jednoduchého progresismu.“
Propadli jsme krajnímu klerikalismu
Problém klerikalismu si zaslouží samostatné a zevrubné studium. Ale asi nebudeme daleko od pravdy, když se domníváme, že dogma o papežské neomylnosti rozšířené i na biskupy a faráře vedlo k utvoření krajně klerikální církve. V takové církvi se laici nepočítají, nepočítá se s jejich názory a jejich svědomím. S laiky se nakládá jako s malými dětmi. Oproti tomu biskupové mají právo vyjadřovat se ke každému tématu, dokonce i tehdy, když nemají odpovídající kompetence, protože nedostatek kompetencí doplňuje milost stavu. Tato milost stavu se rozšiřuje také na jiné duchovní, zvláště na faráře. To oni vědí, jaký skutek je dobrý a jaký zlý, co je hřích a co ctnost a jejich hlas je vlastně hlasem Pána Boha, kterému je třeba se podřídit. Trochu v tom popisu přeháním, ale jen trochu. Jednou jsem psal o znepokojující situaci církve v Holandsku, Irsku, Španělsku a ptal jsem se tam žijících lidí (katolíků), co se stalo, že se v těch zemích vylidnily kostely. Odpovědi byly různé: konzumerismus, ztráta smyslu pro hřích, sexuální revoluce, ale vždycky se jako hlavní důvod vyprázdněných kostelů uváděl také výrazný klerikalismus. Lidé nemohli vystát – to mi tehdy doslova říkali –, že je to farář, kdo by měl vědět, kolik má mít člověk dětí, a ne matka a otec rodiny. Tam, kde panuje výrazný klerikalismus, pouto s církví v určitém okamžiku praská, lidé to nevydrží a hledají vlastní cestu k Bohu, bez prostředníků. Jak je tomu u nás v Polsku? Je třeba říct, že v Polsku se má rozbujelý klerikalismus stále dobře. Je to vina jak duchovních, tak ale i laických věřících. Laici na sebe nechtějí vzít odpovědnost a duchovní žijí jakoby v jiné době. My, kněží a biskupové, nežijeme v dnešním světě. Před našima očima se rodí nová spiritualita, ale my to nevidíme. Touha po dobru se vyjadřuje jiným jazykem, ale my to nechápeme. A proto – možná jsem falešným prorokem – visí nad polskou církví černé mraky.
Zpolitizovali jsme církev
V Polsku vládne po staletí, a minimálně od konce 18. století, přesvědčení, že katolicismus jen tehdy naplní svou úlohu, když bude vůdčí politickou silou. Takovou silou byl bezmála 150 let nesvobody. Takovou silou byl přes 45 let vlády komunismu v Polsku. Takovou silou – a jak se ukazuje, také to je nepochopení – chce být i dnes, jako by si neuvědomoval, že takové chování vede v demokratické zemi do záhuby. Ale to ještě není naše největší drama. Už několik let pozoruji vztah vládnoucích politiků k církvi a vidím, že všichni mocní, s nepatrnými výjimkami, se snaží církev umlčet. Komunisti se snažili umlčet církev metodou cukru a biče, dnes se to děje skrze vyzdvihování morálních zásad hlásaných církví, aniž by se vždy dodržovaly, skrze hlásání toho, že dření polskosti je katolicismus, a skrze (i hmotné) zvýhodňování církve. Mám pochybnosti, nakolik jde o dobro obyvatel, nebo dokonce o dobro církve, a nakolik o zapletení církve do závislosti na vládnoucí moci. Prakticky, abych mluvil drsně, o zacpání pusy církvi. Zpolitizování církve, které se odehrává tehdy, když má duchovenstvo ambice hrát rozhodující roli ve společenském a politickém životě, je osudové, zatímco zestraničtění církve, když se duchovenstvo ztotožní s jedním politickým směrem, s jednou stranou, je tragické, protože církev paralyzuje a snižuje její schopnost plnit skutečně prorocké a spásné poslání. Zestraničtění polské církve, jak se zdá, postupuje bleskovým tempem.
Na tomto místě je třeba připomenout, že už mnoho let je velkým problémem polské církve Radio Maryja. Nejzávažnější pokus vyřešit problém tohoto rádia se odehrál už v roce 2007, ale bohužel selhal. A je třeba si pamatovat, že Achillova pata onoho rádia není jen jeho zpolitizování, ale zestraničtění.
Před několika lety napsal profesor Stanisław Luft,8 jenž se o církev velmi zasloužil, dramatický list polskému episkopátu. Psal mimo jiné: „Je těžké souhlasit s přivlastněním si církve hlučnou menšinou, která si plete církev s politickou stranou. Jak historická zkušenost, tak pozorování současného světa ukazují, že všude tam, kde došlo ke směšování náboženství a politiky, staly se politické konflikty ostřejší, a nejvíce na tom tratí náboženství, které upadá a ztrácí sílu morální autority.“
Nejpodivnější na tom je, že dopis profesora Lufta prošel v naší církvi bez odezvy. A to je škoda.
Znárodnili jsme církev
Jiným prokletím polské církve – jak se zdá – je její silné spojení s polskostí: Polák = katolík. Je to výsledek našich dějin, především let nesvobody. Zachování národní identity v situaci, kdy nás z jedné strany utiskovalo protestantské Prusko a z druhé pravoslavné Rusko, se ukázalo jako možné jen skrze ztotožnění polskosti s katolicismem. Ale toto ztotožnění ve chvíli získání nezávislosti nezaniklo. Existovalo v meziválečné době a je přítomné i dnes. Spíše se ještě posiluje. Některá politická uskupení a část hierarchie vidí církev jako nejefektivnější prostředek budování národní identity. Vzájemné proniknutí státu a církve považují za podmínku zachování zdravého katolicismu a za podmínku udržení suverénního státu. Znovu tedy ožívají slova našeho národního věštce: „Jen pod tím křížem, jen pod tím znakem, Polsko je Polskem a Polák Polákem.“9
Je třeba rozhodně prohlásit: Spojení katolicismu s polskostí negativně zasahuje jak polskost, tak katolicismus. Předpoklad, že dření národa je katolicismus, vylučuje z národa nekatolíky. Mimo to tvrzení, že katolicismus Poláků se „saje s mateřským mlékem“ a je přirozeným vlastnictvím Poláků, naráží na samu podstatu náboženské víry, která je pravdivá jen tehdy, když je osobní, svobodnou volbou.
Navíc je třeba říct, že tato naše národní ideologie nám nedovoluje najít důstojné místo mezi evropskými národy, které jsou pluralitními společnostmi. Je též „stravou“, která krmí antisemitská vystoupení, a naposled také antiislámská. Odvracení se od utečenců by naší společností nebylo tak ochotně přijímané, kdyby se tak nedělo ve jménu obrany křesťanství a polskosti. Kdosi řekl (jistě Hołownia10), že „pro křesťana není jiné cesty k Pánu Bohu než obvazování ran druhého člověka“. Ale Polák katolík na to velmi snadno zapomíná. Někdo jiný řekl, že „církev má křtít, dávat rozhřešení, ale také stále hledat Krista v druhých“. A Kristus má někdy i tvář vyznavače islámu, neboť má tvář každého člověka potřebujícího pomoc, zvláště zneužívaného.
Intelektuálně jsme církev sterilizovali
Nikdy jsme jako polská církev nebyli silní doktrinálně. Ale teď stojíme před hrozbou náboženské negramotnosti. Náboženství ve školách neplní svou funkci. A není možné domoci se národní debaty na téma náboženské výchovy a katecheze. Nevypracovali jsme formy katecheze pro dospělé. Vládne dočasnost, církev neprodukuje studijní aktivity, aby odpověděla na aktuální otázky, někdy těžké a bolestivé. Před mnoha lety jsem se zúčastnil rozhovoru akademických duchovních s primasem Wyszyńskim. Tehdy byla v ohrožení samotná existence lublinské Katolické univerzity. Primas ji ze všech sil bránil a říkal nám – církev musí mít univerzitu, ve které se ukovává zdravý rozum a profesionálně se odpovídá na lidské problémy. Církev bez univerzity zakrní. Dnes máme jak katolické univerzity, tak několik teologických fakult… Ale opravdu nevím – a chtěl bych vědět –, zda jsou skutečně kovárnami vyzrálého teologického myšlení a školami, kde se vychovávají zodpovědné kádry pro církev a pro stát. Ano, katolické univerzity mají formovat a vychovávat lidi také k plnění společenských a politických funkcí. V některých prostředích panuje přesvědčení, že světem prochází šílený pokus o vyrvání křesťanství z kořenů, že probíhá invaze novopohanství, že se masově vede boj s křesťanstvím a církví, a to i v Polsku. Já osobně tedy tento boj s církví v Polsku nevidím, místo toho vnímám, že my katolíci, především kněží a biskupové, sami vkládáme do rukou svých protivníků bič na nás samé. Naše výpovědi, údajně na obranu křesťanských hodnot a církve, jsou často žalostně povrchní, agresivní, takže se stávají municí proti církvi. Zvykli jsme si, že když mluvíme z kazatelny, lidé nám pokorně naslouchají, bez ohledu na to, má-li naše řeč smysl, nebo ne. Výsledky už teď vidíme.
Přijali jsme do naší církve gen triumfalismu
Z období komunismu vyšla naše církev bez zranění. Ale propadli jsme pýše. Podceňujeme církev v jiných zemích, především v západní Evropě. Zdá se nám, že když se v Polsku lidé ještě hromadně účastní církevního života, máme dostatečný důvod k triumfu. Máme mnoho komplexů ve vztahu k Západu, ale na náboženské rovině, myslíme si, jsme velmocí. Arcikatolické Polsko má důvod být hrdé! Mezitím se to ale pomalinku mění. Stále méně mladých lidí chodí v neděli do kostela… ba co víc, stále méně se k církvi hlásí. V mnoha farnostech se počet věřících rozhodným způsobem zmenšuje. Arcibiskup Michalik kdysi prohlásil, a toto jeho tvrzení by bylo třeba věnovat všem, kdo opěvují moc polské církve: „Největším nebezpečím je zastavit se s představou, že je vše ideální. Takové myšlení vede k prohře.“
Co ještě? Velikášství, přepych – ve stavbách kostelů i rezidencí, v organizaci slavností a setkání. V tomto směru čeká polskou církev ještě zemětřesení. Papež František právě proto opustil život v paláci, a proto jezdí autobusem spolu se svými spolupracovníky, aby očistil církev od triumfalismu, ale to se ještě k nám do Polska jaksi nedostalo.
Historik Norman Davies kdysi pronesl slova, jež má smysl zde připomenout: „Zdá se mi, že hlavním důvodem slábnutí autority církve je autoritativní postoj kléru, který se ne vždy umí vcítit do potřeb moderní společnosti. Náš farář v Oxfordu, ať pršelo, nebo sněžilo, jezdil na starém kole. Byl skromný, ale obecně vážený. V polské církvi je tomu jinak. Je vidět arogance a přepych.“ Davies končí odhadem, že polská církev půjde ve stopách církve v Irsku.
Tento náš polský a katolický triumfalismus se nakonec objevuje i skrze to, že se chováme jako vlastníci pravdy, vlastníci náboženství, církve i Boha. Všechno víme. Na vše máme odpověď. Možná proto lidé utíkají z našich kostelů, protože jsme přestali „být církví hledající celou pravdu“. Lidé se mohou setkat jen tehdy, když hledají pravdu. Ale k pravdě se dochází různými cestami – a jen tehdy můžeme prožít společenství s jinými, když sami pravdu hledáme a když máme úctu k pravdě odkryté či vyznávané druhým.
Dovolte mi na závěr říct něco pro domo sua. Kdysi, po útocích na mě, že píšu o slabostech naší církve a opomíjím věci dobré a krásné, ke mně přišel neznámý člověk a řekl mi: „Ocitl jste se v podobné situaci jako ten novinář, který psal o stavu jedné silnice. Ta silnice byla z dvaceti procent plná děr, ale z osmdesáti procent celkem dobrá. Tomu novináři vyčítali nedostatek objektivity, protože místo aby se zaměřil na tu větší část silnice, psal jednoduše o těch výmolech.“ V tomto textu jsem psal o slabostech naší polské církve, ale dobře vím, že navzdory slabosti je krásná.
Z polského originálu „Do jakiego Kościoła przyjedzie Papież“, Tygodnik Powszechny 2016, č. 29, přeložil Martin Bedřich.
POZNÁMKY redakce:
1 / Kniha Anioł Stróż Polski. Orędzia dla Polski i Polaków (2009–2014) vyšla v roce 2015. Adam Człowiek (1969–2014) je v ní představen jako současný polský vizionář, který dostával zprávy v letech 1990 až 2014. Byl Bohem pověřen, aby ukazoval pravou podobu církve, Polska a světa. Spolu s posláním dostal symbolické nové jméno. Celou dobu byl pod duchovním vedením kněží a hierarchů římskokatolické církve. Kniha má sloužit k osobní meditaci. Nihil obstat udělil Andrzej Dzięga.
2 / Myšlena Rozalia Celakówna (1901–1944), polská ošetřovatelka, mystička a „apoštolka intronizace Nejsvětějšího Srdce Pána Ježíše“.
3 / Dnes již bývalý kněz Jacek Międlar, nyní publicista, otevřený antisemita, xenofob a krajní nacionalista.
4 / Zbigniew Nosowski (* 1961) je novinář a publicista. Vystudoval sociologii a teologii, od roku 2001 je šéfredaktorem významného katolického časopisu Więź, který vychází ve Varšavě od roku 1958 a jehož prvním a dlouholetým šéfredaktorem byl budoucí předseda první svobodné vlády Tadeusz Mazowiecki.
5 / Karol Benito Tarnowski (* 1937) je polský filozof, profesor na Papežské univerzitě Jana Pavla II. v Krakově. Specializuje se na filozofii Boha a filozofii v postsekulární době.
6 / Významný polský modernistický spisovatel Witold Gombrowicz píše v I. sv. svého Deníku: „O katolicismu je dnes možné uvažovat jako o síle schopné odporu, a Bůh se stal pistolí, kterou chceme zastřelit Marxe.“
7 / Myšlen Tomasz Piotr Terlikowski (* 1974), polský novinář, filozof, spisovatel a katolický aktivista, v letech 2014–2017 šéfredaktor Telewizji Republika a poté její programový ředitel.
8 / Prof. Stanisław Luft (1924–2020), polský lékař, revmatolog, v mládí účastník Varšavského povstání, více než 50 let přednášel také pastorální medicínu, spojen s Klubem katolické inteligence.
9 / Dvojverší z básně Karola Balińského „Śpiewakowi Mohorta bratnie słowo“ z roku 1856 s patrioticko-náboženským obsahem. Někdy mylně připisovaná Adamu Mickiewiczovi.
10 / Szymon Franciszek Hołownia (* 1976), novinář, spisovatel, veřejně činná osobnost, jeden z kandidátů na prezidenta ve volbách v roce 2020.
Ludwik Wiśniewski OP (* 1936) je polský dominikán,
akademický kněz, aktivní člen protikomunistické opozice. K dominikánům vstoupil
v roce 1952, v letech 1963–1966 a 1968–1972 byl akademickým duchovním v
Gdaňsku, kde organizoval setkání nezávislých katolických intelektuálů.
V letech 1972–1982 působil jako akademický kněz v Lublinu, poté 1981–1988
ve Vratislavi. Propagoval myšlenku nenásilného boje proti komunismu, účastnil
se protestních akcí a jiných forem odporu proti komunistickému režimu.
Východoněmeckou tajnou policií Stasi byl považován za jednu ze 60
nejnebezpečnějších protirežimních osob v Polsku. V letech 1990–1996 vedl
polskou farnost v ruském Petrohradu. Od roku 2005 žije v Lublinu, kde založil
Akademii Złota 9, kde organizuje setkání s veřejnými osobnostmi. Je znám svou
kritikou slabých míst v polské církvi. Je nositelem řady významných ocenění.
Kontakt: o.ludwik@interia.pl