Psaní je pro mě jednou z činností vedoucích k dobru
Rozhovor s Olgou Tokarczukovou
Jedna z nejdůležitějších otázek, které si kladete, se týká počátků, mytické struktury světa. Saháte do různých tradic, idejí a znaků a ve vašich knížkách zanechávají stopy Archemanes, Jung, kabala… Neměla jste nikdy obavy, zda se to dá všechno sladit dohromady, že vás to třeba samotnou bude znepokojovat? Nebo že to určitému typu čtenářů znemožní vám porozumět, těm, kteří potřebují určitou ideovou čistotu, protože se bojí ztráty identity nebo vnitřních sporů?
Existuje jedno pěkné židovské metaforické podobenství o tom, že množství komnat v Božím paláci je nekonečné a žádným způsobem je nelze všechny navštívit. Znamená to snad ale, že máme na prohlídku toho Božího paláce rezignovat? Má vést to, že není možné pojmout všechno, k odmítnutí poznání byť nejmenší části? Je ale také možné, že třeba nemůžeme rozumět vůbec ničemu, že nás obklopuje chaos a náhoda. Co potom? A co je vůbec ta identita, kterou chcete bránit? Máme se bát o vlastní identitu natolik, že by nás to mělo odradit od uspokojení vlastní zvědavosti, experimentování, hledání? Také nevím, co je to ideová čistota a čemu má sloužit. Dosáhneme jí snad tehdy, když něco odstraníme ze svého zorného pole, protože to znepokojuje náš výhled? Je snad identita vůbec možná bez svobody poznání, bez otevřenosti? To je hodně otázek a zdá se mi, že nejlepším prostorem k jejich kladení a hledání odpovědí na ně je literatura, protože je určitým typem hry se světem, a i svět sám v sobě je určitou hrou – otevřenou, nejasnou, s měnícími se pravidly. Archemanese jsem si vymyslela. Zdálo se mi, že někdo takový by mohl existovat a klidně hlásat takovou filozofii. Přijde mi, že není nic stabilního, neustále vymýšlíme a tvoříme obrazy, významy, individuálně i společně. Výsledek toho kolektivního tvoření se nazývá skutečnost.
Je zajímavé, že jste vzala mou otázku jako výčitku… A zformulovala jste za mě postoj, jako bych bránila identitu. Proč?
Nemyslela jsem na vás, ale na ten určitý typ čtenářů, kteří potřebují ideovou čistotu, a proto rezignují na různorodost, mnohost, pomíchanost. Jistě se pak někdo takový může v tom, co píšu, cítit ztracený. Rozumím také nostalgii za čímsi čistým, jednoduchým, protože největším intelektuálním problémem našeho světa je mnohost všeho – hromada možností, idejí, pohledů. Je těžké si s tím poradit, zvláště když se spolu střetávají, navzájem se vylučují… V tomto smyslu žijeme v době krize, v níž stojí různé ideje vedle sebe, na stejné úrovni, a přitom se od sebe velmi liší. V tom právě spatřuji zdroj konzervativní reakce, smutku po nějaké jediné pravdě, která by znovu scelila a uspořádala svět.
Znamená to, že vidíte také hodnotu v existenci ortodoxie? Ujišťuju se, protože jste mnohokrát mluvila o hodnotě hereze.
Ortodoxii rozumím jako svého druhu konvenci, která slouží k ustavení intelektuálního a emocionálního řádu a také k vytvoření jistého společenství. V tom smyslu je to v pořádku. Ale pro hodně lidí má nad řádem a intelektuálním bezpečím převahu soupeření a hledání jiných řešení. Je dost možné, že je to jakýsi rys svázaný s temperamentem, se strukturou poznávání. Někteří to potřebují, jiní ne. Ulpívání na konvencích, ortodoxii, podle mě uspává, nerozvíjí. Uspokojuje určitou potřebu a dává klid.
Nebalamuťme se, ne všichni jsou zvědavci, intelektuálně nespokojení, část lidí jednoduše náboženské nebo duchovní věci nezajímají, dokonce je nudí. Konvence člověka nerozvíjí – nevede k individuaci, jak by řekl Jung.
Proto se mi líbí ta náboženství, kde je – vedle konvencí – nezbytné, a jaksi spojené s konvencí, tázat se a zpochybňovat to, co je samozřejmé. V takových náboženstvích se užívá paradoxu, umění interpretace posvátných textů a očekává se, že učedník bude klást i ty nejhloupější otázky. Rozumím náboženství jako neustálému a neklidnému dialogu, který vedeme v sobě – nebo s Bohem –, a vždy je v takovém dialogu více otázek než odpovědí.
Jednou z věcí, které mě ve vašich knihách nejvíc přitahovaly, je sledování toho, co překračuje člověka, toho, co je nelidské, božské, démonické, transcendentní… Byla evokace přítomnosti této sféry cílem psaní, nebo se to objevilo spontánně, protože to vycházelo z napětí a vašich vnitřních potřeb?
Řeknu velmi upřímně, mně se obecně zdá, že sama tvorba – ve smyslu eliadovského tvoření obrazů – je něčím, co přirozeně vede člověka za hranice „já“. Vždy jsem si toho byla vědoma, od samého počátku, od první knížky. I proto mi takové psaní poskytovalo ohromné uspokojení, dokonce i když se to třeba úplně nelíbilo čtenářům, a časem i mně samotné. Je to druh velmi zvláštní praxe, která zcela absorbuje lidské „já“ a odsouvá ho někam do jiného plánu. Možná je to i druh meditace, vždyť na tom přece meditace spočívá – na rozmazání hranic ega. Tvůrčí akt není vůbec zakořeněný v tak slabé a chimérické podstatě, jako je naše „já“, naše ego. Je jasné, že se v něm objevují podněty z nevědomí, z kolektivní paměti, z mnoha různých zdrojů a čert ví odkud ještě. V nějakém smyslu je tvůrčí akt mazáním vlastního ega. Jsem hluboce přesvědčena o tom, že k tomu, aby byl svět složený ve své celosti, chybí nějaký dílek, ten dílek zatím není vidět a všechny, které máme – nepasují. A o tom jsou moje knihy.
Vidíte hodnotu ideje osobního Boha, tak silně přítomné v evropské kultuře?
Mám s tím problém, hluboký a intimní. Idea osobního Boha podle mě vytváří sebeohraničeného Boha přizpůsobeného lidským rozměrům, což vyvolává mnoho nespokojených otázek. Odhalení vlastního „já“ a ponoření se do něj – individuální identita – je něco v dlouhé historii člověka dost nového. Časem se filozofům zdá, že vlastně bez toho mocného „já“, vědomí sebe samého, člověk vůbec ani není. Obrysy Boha dokážeme pojmout natolik, nakolik nám vystačí vlastní smysly – to je projekce tohoto lidského „já“ na Boží podstatu, projekce dětinsky povýšená do božských proporcí. Ale člověk je přece víc než osoba! Člověk je také jeho nevědomí, jeho místo ve společenství, ve společnosti, jeho přirozenost, jeho zvířeckost, jeho minerálnost. Pojetí osobního Boha vyvolává mnoho otázek, např.: pokud je Bůh osoba, má také „já“? Čím je ono božské „já“? Může mít Bůh nevědomí? Je možné mluvit o psychologii Boha? Je příroda částí toho božského „já“? Tou otázkou se zabývali mezi jinými sabatejci, o kterých jsem psala v Knihách Jakubových.
A nevidíte roli, kterou idea osobního Boha sehrála ve formování evropské kultury, s lidskými právy v čele? S výzvou k odpovědnosti za vlastní činy? S výzvou – nejjednodušeji řečeno – spatřovat Boha v druhém člověku, i s celou oblastí toho, co je v člověku neznámé?
Ano, máte pravdu, samozřejmě že to vidím. Ta idea není jen náboženská, ale i filozofická a položila základ západní civilizaci, základy etiky, a jistě i literatury. Existence „já“ odděleného od světa, zcela sebevědomého, ale často trpícího odcizením, stvořila literaturu, jakou známe. Na druhou stranu nás to dovedlo k pocitu cizosti vůči přírodě, zvířatům, k nejednoznačnému a obtížnému vztahu k vlastnímu tělu.
Proč se oblast sexu stává stále častěji méně intimní než sféra osobního kontaktu se sacrum?
To, že se kontakt s oblastí sacrum stává intimnějším, je návratem ke skutečně přirozeným reakcím. Během staletí jsme byli postaveni před opačnou situaci – zveřejnění této sféry, ovládnuté politikou, společenským systémem, systémem důrazů, nadstavbou rituálů. Zdá se mi, že není jiný kontakt se sacrum než pouze individuální, intimní, beze slov, nepřeložitelný nebo jen slabě, jako komunikované svědectví. Kdyby tomu bylo jinak, dal by Bůh desky s přikázáními lidu shromážděnému pod Chorebem, ale on zavolal jen Mojžíše kamsi na vrchol, do mraku… A ve světě přírody, kam přece náležíme, bývá sex jen zřídkakdy čímsi intimním.
Jak tomu rozumím, člověk pro vás není „korunou stvoření“ a vědomí, sebeovládání, odpovědnost nepatří k jeho nejdůležitějším rysům?
Člověka skutečně neberu jako „korunu stvoření“, i když je velmi cenné to, čeho dosáhl v procesu evoluce. Také nevím, jaké rysy patří mezi ty, které jsou mu zvláště připisovány, rozhodně ne odpovědnost a sebeovládání, to je vidět pouhým okem. Člověk je velmi inteligentním a citlivým zvířetem, v určitém smyslu výjimečným, s ohledem na to, že stvořil tak komplikovanou kulturu. Měl by být hrdý na to, že je zvířetem, protože zvířata jsou velmi hodnotné a dokonalé bytosti, celkově stále více závislé na člověku. Bohužel ani jeho odpovědnost, ani chuť se ovládat nejsou s to uchránit hynoucí druhy zvířat (několik desítek denně) ani snížit spotřebu masa (několikasetnásobný vzrůst během posledních třiceti let).
Vaše nejdůležitější postavy mají mnoho společných znaků: potřeba hledání, prahnutí po smyslu, citlivost vůči tajemství, jejich umístění na jakési hranici (např. mezi tím, co je materiální a iracionální, tělesné a duchovní), sklon k podstupování rizika, abych neřekla šílenství, v tom, co dělají, jakýsi druh vyobcování. Takové znaky mají vaše hrdinky: Kłoska, Marta, Jenta. Mám pokušení považovat je za část vás samotné…
Postavy knih bohužel vždy nosí znaky autora či autorky, ať se jim to líbí, nebo ne. To je jasné. Kdysi na mě udělala velký dojem jedna psychologická teorie, která říká, že naše osoba se rozvíjí z více potenciálních osobností, jejichž stopy zůstávají v naší psychice. Jsou jakoby nerozvinutými strukturami, které v nás ale stále tkví. Mluví se o tom v klinickém smyslu jako o mnohočetné osobnosti (multiplied personality). Mám dojem, že je to zvláště vidět u autorů příběhů – nesou v sobě stále ony potenciální osobnosti, a jak píšou, využívají jich. Čerpají z vlastního rezervoáru možností, proto je pro ně snadné s nimi souznít.
Myslím, že existuje takový typ postavy, kterou bych neuměla stvořit a přesvědčivě popsat. Pro mě byl někým takovým Jakub Frank, hrdina Knih Jakubových. Nevím, co si myslel, nerozumím mu. Proto jsem si ho prohlížela zvnějšku, ale domýšlela jsem se ohledně jeho motivací a ve velké míře jsem se jednoduše opírala o dokumenty.
A můžete v něm ukázat na to místo, kde se dobro mění v zlo?
Nevím, jestli budu umět na tuto otázku odpovědět. Cítím ale, že v případě Jakuba Franka je tou nebezpečnou a kluzkou oblastí, kde se dobré záměry a upřímnost motivace mění v cynismus, násilí a manipulaci, právě „já“ rostoucí do nebývalých rozměrů. Tyrani, zdá se mi, povstávají z „já“ narostlého ad absurdum. Psychologové v té souvislosti mluví o inflaci „já“, což znamená, že se nafukuje jako balon a stává se stále slabší, stále méně kompaktní, náchylné k bludům, iluzím. Odtud se bere strach, paranoia a náchylnost k manipulaci a násilí. Někteří lidé nedokážou tento brutální růst vlastního „já“ zarazit, zvláště když tomu vnější podmínky přejí – moc, sláva, peníze. Tehdy to nafouklé „já“ podléhá svého druhu korupci – usiluje za každou cenu držet pohromadě, za cenu iluzí o sobě, za cenu neochoty a pohrdání jinými, kteří by mohli ohrozit oslabenou soudržnost „já“. Když se dívám na Jakuba Franka, myslím, že tak to asi mohlo vypadat – dokud byl jen jedním z mnoha a měl silný pocit přináležitosti, jednoty, nesla ho síla jeho vlastního charizmatu. Poté, co prošel zkušeností traumatu z inkvizičních výslechů, vězení a neustálého reálného nebo imaginárního ohrožení ze strany světa, stal se tyranem.
Stojí pro vás psaní mimo kategorie dobra a zla, protože to z vašeho pohledu přebíjí jiná, pro vás důležitější kategorie – potřeba poznání?
Psaní je pro mě jednou z činností vedoucích k dobru, k většímu, rozsáhlejšímu vědomí.
Jak vykládáte topos vyhnání z ráje – v té podobě, jaká je zapsaná v knize Genesis – a co si myslíte o jeho spojení s lidskou sexualitou, jak se to objevuje u různých historiků kultury?
Otázka spojení sexuality s vyhnáním z ráje je dost pozdní interpretace a zdá se mi, že odráží obsesi církve sexualitou. Můžeme jen spekulovat, o co šlo, a ty spekulace jsou mimořádně podnětné. Podstatou vyhnání z ráje je cosi, co je typicky a výlučně lidské – vlastně schopnost poznání, myšlení, reflexe, interpretace, pronikání na další úrovně významu jednoho znaku. Možná šlo o pravdu o Bohu, na kterou člověk neměl právo. Tedy o poznání, ne tolik o sex, který je přece částí přirozenosti a projevem milionů, miliard bytostí na zemi – není ničím výjimečný, jen se liší formou.
Vidíte potřebu sebeomezení, tabu, například v kultuře? Existují pro spisovatele nějaká tabu?
Tabu bylo vymyšlené moudře. Jako nástroj uspořádání společenské sféry vždy sloužilo bezpečí a pořádku ve skupině. Umění ale podle mě slouží spíše svobodě člověka, reflexi, neustálému zkoumání, kým je člověk a čím je svět. Proto je povinno potýkat se s tím, co je tabuizované. K tomu je, protože přechodovost je podstatou umění. Často se ale děje, že dotknutí se tabu vyvolává vážný šok a čtenáři či diváci se tomu brání, uzavírají se. Přitom samo boření tabu kvůli obvyklému rebelství nepřináší žádné očekávané změny ani očištění. Dokud se nevolá po násilí, válce, nenávisti, diskriminaci – není cenzura potřebná.
Už jste našla odstup od událostí, které se vám staly v posledních měsících a souvisely s vaším veřejným pokusem o pojmenování zla v dějinách Polska?
Z časové perspektivy se to pro mě stalo spíše příběhem podpory než útoku a dnes mám dojem, že žiji v zemi inteligentních, otevřených, myslících lidí, kteří se – když je třeba – dokážou zmobilizovat. Jezdila jsem s Knihami Jakubovými po zemi celý rok a vím, že lidé jsou zvídaví a neuspokojí je obecné schematické a rituální soudy. Mám moc ráda taková setkání dál od centra, v malých městečkách – zde lidé ještě skutečně prožívají čtení příběhů a umějí se do nich inteligentně vložit, připojit je do svého prožívání světa.
Má kniha zve k reflexi nad společnou historií Poláků, k pohledu na tyto dějiny okem současného člověka, ne sto let starými schématy. Proto jsem byla tím útokem na sebe tak zaskočená, protože jsem ty samé věci říkala víc než rok na autorských setkáních. Už několik let jsou témata poddanství jakožto forma nevolnictví nebo kolonizace východního pohraničí, a především podílu Poláků na pronásledování Židů součástí kolektivního diskurzu. Myslím, že ta agresivní reakce ukázala, jak povrchním způsobem působí televize, když výpověď nemá kontext a je přijímaná jako zobecnění. Je pak snadné rozpoutat celou kampaň nenávisti v tak hrubém médiu, jako je internet, a přimět majitele směnárny nebo gymnazistu, aby mi hrozili smrtí. A ještě něco – žijeme na sopce. Stačí málo, aby došlo k dalšímu pogromu, ať by měl být jeho obětí kdokoli.
Rozumím tedy dobře, že byste ani dnes neupravila nic ze své formulace „vrazi Židů“?
Mluvila jsem o své knížce. Biskupa Kajetana Sołtyka [1715–1788] je možné s celou odpovědností nazvat vrahem Židů, nakonec se podílel na smrti okolo třiceti lidí ve dvou pogromech, což ostatně ve své knize popisuji. Ve skutečnosti nikdo neodkazoval na moje slova v knize, o níž jsem přece mluvila, jen moje slova zůstala zobecněná. Mám dojem, že se ozvala potrefená husa.
Hovořili jsme o tabu – a to je vlastně nejlepší ilustrace toho, jak tabu funguje. Něco tkví hluboko a bere si svou daň, ale není dovoleno o tom mluvit, není dovoleno vzpomínat. Ale ono to bolí, čas od času se to ozývá a je náchylné k zánětu. Řekla jsem nepříjemnou pravdu. Sołtyka je možné nazvat vrahem Židů, podobně jako mnoho obyvatel 128 městeček v Podlesí, popsaných Mirosławem Tryczykem. Je mi z toho úzko. Mám s tím velký emocionální, kolektivní problém, který bude vyřešen až tehdy, když o něm budeme moci mluvit otevřeně, odvážně, bez lží, i když to bude velmi bolestné. Není jiného východiska. Pokud chceme být jako společenství hrdé na svou minulost a dosáhnout i vítězství, musíme si přiznat také své pády, úpadky i prohry.
Nechci zde rozvíjet feministická témata, ráda bych se ale zeptala na rozdíl mezi mužským a ženským vyprávěním. Uznáváte vůbec takové dělení?
Nejsem přesvědčena o smysluplnosti takového rozdělení. Možná to není vidět zevnitř, zatímco člověk píše, možná to musí vidět zvnějšku a pak vyhodnotit. Řeknu dost riskantně, že přes veškerou svou angažovanost ve feminismu, který beru jako filozofii striktní rovnosti, spravedlnosti, při tom, že spontánně stojím na straně žen a „literární politiky obnovy“, kterou usilovně provádím ve svých knihách a která spočívá v budování silných ženských postav, v uvádění žen do děje, v soustředění se na ženský úhel pohledu a konečně v tom, že beru ženy jako filozofické, etické téma – v tom, jak píšu, pro mě moje pohlaví nehraje žádnou roli. Když píšu, stejně dobře se identifikuji s mužskými postavami jako s ženskými. Možná proto, že se na ně snažím dívat hlouběji, snažím se zachytit jejich neopakovatelnost, výjimečnost. Pohlaví vnímám jako něco povrchního, jako konstrukt.
Ale teprve v Knihách Jakubových je pořádně vidět bod, ze kterého je vedena hlavní narace, narace Jenty, dávající celku spojitost i zřejmost pro čtenáře. V dřívějších dílech jste toto místo zcela zastírala. Proč tomu tak bylo?
Vševědoucnost vypravěče ve třetí osobě je jistou konvencí, tak jako perspektiva v malířství. Nevím, proč bych s ní měla bojovat. Vždy je snazší psát v první osobě. Vypravěč ve třetí osobě je těžší ke zkonstruování, zato však dává ohromné možnosti. Pozorný čtenář najde v prologu ke knize Denní dům, noční dům zkonstruovaného zvláštního vypravěče, trochu podobného Jentě, ale výrazně je vidět až v opraveném vydání, protože v těch prvních redaktorka změnila neutrální rod toho, kdo vidí, kdo pozoruje, na rod mužský, protože si myslela, že je to chyba. Vypravěčem bylo od počátku jakési Ono, které poněkud přesahuje autora či autorku. Ono, které nám obecně dává právo na psaní, tvoření. Odkud Homér věděl, jaká motivace vede Athénu, odkud věděl o žárlivosti Héry a co si myslí bohové, popichující své oblíbence k takovým, a ne jiným volbám? A celý klasický anglosaský román je plný silných a vševědoucích vypravěčů. Miluju to. Je to kouzelné, ale v Polsku to v posledních desetiletích vyšlo z módy. A dnes dokonce panuje epidemie vypravěčů v první osobě. Jednoduchost jejich vedení způsobuje, že nás trýzní svým: „povím vám o své rodině“ a „povím vám, kde jsem byl/a a co jsem viděl/a“. Ale na nejvyšší úrovni je samozřejmě taková literatura v první osobě velká. Skutečnou operou vypravěčů v první osobě je Rukopis nalezený v Zaragoze. A velkou operou vypravěče ve třetí osobně je Zaslepení Eliase Canettiho.
Není to Ono z vašich knížek náhodou zosobněním touhy po – pojmenuji to zkratkovitě – zosobněném Bohu?
Je to klidně možné.
Atmosféra Knih Jakubových, obecně vzato, je dost ponurá, představený svět – mimo mnoha barevných a dobrou energií nasycených prvků – je plný krutosti, pokrytectví, manipulace a lidského selhání. Tato atmosféra koresponduje s ideou stvoření světa vzatou z kabaly, podle které se při stvoření božská moc stáhla ze světa a přenechala prostor pro člověka a jeho činnost. Jak chápete ne literární, ale společenskou hodnotu takové ideje?
Mně přijde jako jediná smysluplná, když už se na to máme dívat v náboženských kategoriích. Myšlenka stažení se Boha (cimcum) dává člověku šanci na nápravu světa – je to ono tikkun olam. Člověk je jakýmsi správcem, stává se odpovědným i sebevědomým subjektem tohoto procesu. To je velký pokrok pro člověka, i když pro Boha je to hodně riskantní (smích).
Ale ten božský akt zbavuje člověka pocitu bezpečí – a ten mnoho z nás, nezralých, hodně potřebuje.
Zároveň je to tragická situace, přesně taková, o jaké kdysi mluvili existencialisté. Člověk působí ve světě, který je pro něj příliš veliký, v němž se cítí cizí a sám. Neustále teskní po nějakém Ono, jak jste říkala. Ale v té tragice má člověk proti cizímu a často nepřátelskému světu příležitost stát se heroickou existencí, tehdy, když je schopen ochránit svou slušnost a hodnotu. Každodenně uskutečňujeme volbu mezi bezpečím a svobodou. Veškeré morální úsilí člověka vnímám zvláště v lidech nikoli náboženských, ale u ateistů. To, že ateista může být člověkem nezlomně morálním, velkodušným, empatickým, zasvěceným práci pro druhé – a tak tomu přece bývá –, je pro mě velmi povzbudivé. A ještě důležité je pro mě nejen to, co dá moje víra mně, ale co já dávám své víře. Je přece jasné, že víc se vyplácí být věřícím, náboženským člověkem – jak to už jasně popsal Pascal. Ale co tehdy, když nevěřím? Je možné se ptát, zda je víra něčím automatickým a přirozeným, zda je třeba úsilím, svědomitou prací? A proč obecně věříme?
Právě! Nebo nevěříme. Co nás láká sahat po jazyce víry nebo nevíry?
Často nad tím přemýšlím. Mám mnoho hluboce věřících přátel a mnoho hluboce nevěřících. Kdybych mluvila psychologickým jazykem, možná je to otázka jakýchsi duševních dispozic – potřeba základního souladu versus otevřenost poznání vůči nepevnosti. A mluvit zase teologickým jazykem – je to otázka milosti.
Mně je psychologický jazyk bližší. Ale prajazykem psychologie byl přece jazyk mytologie. To říkal jeden z mých oblíbených psychologů, James Hillman. Jung podobně chápal specifický jazyk alchymie – jako šifru popisující v základu věci, které je obtížné pojmenovat, vlastně psychické procesy přístupné jen skrze metaforu.
Věda dělá všechno, aby vypadala jako objektivní a nevystavená žádným vlivům, ale v základu věci je plná lidských projekcí. Když přijmeme předpoklad, že hranice mezi světem vnitřním a vnějším je když ne iluzorní, tak podezřelá, potom každý jazyk obecně mluví o tom samém. Že se můžeme hodně dozvědět sami o sobě tím, že studujeme obyčejné mravence nebo podoby krystalů. Myslím, že o podstatě víry nám může hodně říct – což může znít divně – studium etologů, kteří se v poslední době zabývají existencí určitého pra- či paranáboženského chování u vyšších zvířat. To by mohlo vrhnout úplně nové světlo na to, čím je víra.
Pointu by mohly představovat myšlenky studenta Filipa Verheyena z Biegunů, který má problém s Dopisem amputované noze, ale nakonec ho rozšíří v „předtuše [váhy] existence individuálního jazyka, jedinečného jazyka, [kterého] když se budeme chápat statečně, budeme schopni odhalit pravdu“.
Ale mluví o literatuře, že? Literatura bývá mimořádným způsobem komunikace mezi lidmi, úplně výjimečným. Věřím v tuto komunikaci. Když lidé čtou ty samé knížky, rodí se mezi nimi dost tajemné pouto – pobývají na chvíli v tom samém světě, soucítili s těmi samými hrdiny, viděli ta samá místa. A zároveň se silně setkali s jazykem druhého člověka – ve smyslu jeho vnímání, rozumění apod. Když čteme např. Pamuka nebo se díváme na film Ceylana, Turecko se stává něčím blízkým, podobným, co se nás dotýká, je známé, svébytné. Lidé, kteří přečetli ty samé knihy, tvoří něco na způsob kolektivu, společenství. Kdyby si to politici uvědomovali, vždy by se na veřejnosti objevovali s nějakou knihou v ruce.
Fascinují mě skalní malby, ty nejstarší. Proč je nějaká ruka před několika desítkami tisíc let namalovala na jeskynní stěnu? Zaklínala svět? Z magických důvodů? Nebo jen tak? Dokážeme s těmi autory komunikovat napříč časem? Třeba je umění přirozenou potřebou komunikace, třeba v něm není nic inspirovaného. Píšeme, abychom propojili naše vnitřní světy, abychom si k sobě vzájemně umožnili přístup. Je to druh odvěkého facebooku.
Myslíte si, že nás to může dovést ke společné pravdě?
Obávám se, že světa je příliš moc.
Rozhovor vedla Janina Koźbiel.
Z polského originálu „Literatura, czyli odwieczny fejsbuk“, Więź 2016, č. 1, přeložil Martin Bedřich.