Vážení čtenáři,
Polsko je zemí, s níž se na stránkách Salve nesetkáváte poprvé. Vedle čísla věnovaného osobnosti polského básníka a myslitele Czesława Miłosze (3/2011) jsme již v roce 2008 připravili Salve nazvané Polsko – překročit hradby. Měli jsme dojem, že ač tak blízké, je pro nás Polsko vlastně pořád dost neznámé (a na tom se mnoho nezměnilo). Po fázi, kdy řada Čechů alespoň četla polsky, aby se díky tamní produkci dostali ke knihám a tématům, které u nás byly v době nesvobody nedostupné – a je jedno, zda šlo o teologii, nebo třeba o sociologii či jazz –, se Polsko dostalo do určitého stínu nezájmu až přezírání. I díky našemu redakčnímu kolegovi, dominikánu Tomaszi Dostatnimu, který v Praze strávil několik aktivních let svého života, jsme v Salve vždy vnímali, že Polsko je značně zajímavější a hlavně překvapivě mnohovrstevnatější, než jak se zdá na základě přetrvávajících stereotypů. Že polská církev disponuje mnoha mimořádnými osobnostmi, jejichž životní zkušenost je často výrazně (až strukturně) odlišná od toho, co formovalo tu naši. V Salve se proto čas od času objevují i texty polských autorů a jejich hlas je vždy přínosem. Zatímco první polské číslo z roku 2008 bylo skutečně pokusem ukázat v různých sondách místa a podoby tamního teologického myšlení, to současné má klíč jiný.
Polsko se v posledních letech stává stále výraznějším ideovým hráčem v celém středoevropském prostoru. Nejvýrazněji se zde propojují aspekty politické, národní a náboženské, které mají své další nepopíratelné důsledky. Polská pozice určitým způsobem ovlivňuje celý visegradský (nebo podle některých „svatovojtěšský“) region nejen v postojích k EU, „genderu“ či uprchlíkům, ale např. i ve věci recepce impulzů současného pontifikátu. Zajímalo nás proto, jak se země, která se prezentuje jako jedna s posledních bašt národního katolicismu v Evropě, která zdánlivě popírá očekávané sekularizační procesy, která se zaštiťuje dědictvím „svého“ polského papeže, jejíž církevní hierarchie úzce spolupracuje s vládnoucí stranou atd., staví k velkým otázkám současného světa, které se dotýkají i nás.
Polský teolog a etik Alfred Marek Wierzbicki si ve svém textu pro Salve klade otázku, co mají společného čtyři následující postoje: populismus, xenofobie, nacionalismus a antisemitismus. Odpovídá, že jelikož jsou v rozporu s étosem solidarity a vyznačují se nedostatkem smyslu pro společné dobro, ba jsou dokonce namířené proti němu, nelze je uvést do souladu s křesťanstvím. Následuje ovšem jeho trpký povzdech: „Avšak jejich do očí bijící přítomnost v mentální krajině polského katolicismu – a co je horší, jejich pronikání i do pastorační praxe – vyvolává značné obavy, pokud jde o změny probíhající v polské církvi v prvních dvou dekádách tohoto století.“ Tento jev jistě není typický jen pro polskou společnost a církev – ba naopak, stává se něčím mnohem rozšířenějším. A právě proto jsme zvědaví, jak se s těmito současnými globálními otázkami a problémy vyrovnávají polští katoličtí intelektuálové.
Jejich pozice je specifická a nelehká z mnoha ohledů. Jejich kritický hlas naráží na mnohem složitější útesy národní i náboženské tradice, aktuálních politických souvislostí a dalších církevních ohledů. Tím spíš je ovšem jejich postoj pro nás inspirativní. Český pohled, který je směrem k Polsku a polské církvi zatížen mnoha stereotypy, může být překvapen stylem polské sebereflexe. Jelikož je v Česku spíše přítomen konzervativnější hlas daného diskurzu – zmiňme např. sborník textů Pravým okem: antologie současného polského politického myšlení, 2010; knihy Ryszarda Legutka Ošklivost demokracie a jiné eseje, 2009, či Triumf průměrného člověka, 2017; Pawła Lisického Islám a sebedestrukce Západu, 2016; soubor textů Pánbíčkáři, 2016 atd. –, rozhodli jsme se nabídnout českému čtenáři i další úhly pohledu.
Osobnosti, které se objevují v našem Salve, reprezentují všechny generace, odrážejí postoje jak celoživotního bojovníka za pravdu a svobodu, jakým je více než osmdesátiletý dominikán Ludwik Wiśniewski, tak mladého publicisty z prostředí varšavského teologického časopisu Więź Damiana Jankowského. Zastoupen je jak akademik, politik a diplomat Piotr Nowina-Konopka, tak teolog a sociolog s mezinárodní zkušeností Andrzej Dragula, dominikán věnující se mezináboženskému dialogu Tomasz Dostatni i marián a bývalý rektor lublinské katolické univerzity Andrzej Szostek. Jistým kontrapunktem je pak rozhovor s polskou spisovatelkou, nositelkou Nobelovy ceny za literaturu Olgou Tokarczukovou, která se netají svými výhradami ke křesťanskému pojetí Boha a kritikou polské církve. Jejich pohledy vypovídají jak o specifikách polského diskurzu, tak ovšem přinášejí originální a inspirativní podněty pro obecné přemýšlení o tom, jaké křesťanství hledat pro 21. století.
Již zmiňovaným výrazným specifikem polské situace je dojem, že se této evropské zemi vyhnula zdánlivě neúprosná vlna sekularizace, že si i po pádu komunismu a obratu k demokracii západního střihu uchovala neporušený svůj náboženský charakter. Andrzej Dragula tento mýtus problematizuje a ukazuje, jaká jsou specifika polské cesty sekularizace a jaká nebezpečí, úskalí, ale i výzvy před celou zemí leží. Klíčovou postavou moderních polských církevních dějin je bezpochyby první polský papež, dnes již svatořečený Jan Pavel II. Na jeho jméno budeme v rámci tohoto Salve narážet opakovaně, protože s vyrovnáváním se s jeho osobností a odkazem souvisí řada otázek současné polské církve a společnosti. Vstup do této problematiky ovšem spojíme s jedním fenoménem, který je historicky i v současnosti s Polskem spojován (ať již oprávněně, nebo v rámci komplikovaných stereotypů) – a tím je antisemitismus. Tomasz Dostatni, výrazná osobnost křesťansko-židovského dialogu v Polsku, ukazuje, jaký zásadní význam sehrál Jan Pavel II. ve změně pohledu na Židy a judaismus v církvi a jak je tento odkaz v současném Polsku přijímán, nebo naopak opomíjen až vytěsňován. Gigantická osobnost Jana Pavla II. Polákům svým způsobem stále brání skutečně přijímat jeho další nástupce na Petrově stolci. Nejvýraznější je to nyní v případě recepce impulzů pontifikátu papeže Františka. Představa, že argentinský papež nemůže rozumět specifikům polského katolicismu, v sobě skrývá víc než jen konstatování geografické vzdálenosti. Tento rozměr současného Polska pro Salve zpracovává bývalý velvyslanec u Apoštolského stolce Piotr Nowina-Konopka. Dalším textem, který nastavuje symbolické zrcadlo polskému katolicismu právě v souvislosti s návštěvou papeže Františka v Polsku v roce 2016, je i třaskavá analýza Ludwika Wiśniewského OP, významné osobnosti katolického odporu vůči komunistickému režimu a nositele řady významných ocenění. Jeho odvážný a nesmlouvavý rozbor slabostí polské církve je přesto zcela zjevně nesen starostí o ni a o následování Krista a evangelia. Anekdota ze závěru jeho textu bezpochyby odráží postoj a motivaci všech pisatelů tohoto Salve. Kdosi přirovnal Wiśniewského v souvislosti s jeho kritickými vyjádřeními o polské církvi k novináři, který se při psaní o silnici zaměřil na výmoly, jež ovšem tvořily jen 20 % silnice, a neoslavoval zbytek, který byl v zásadě v pořádku. Člověka ovšem na cestě zas až tolik nezajímají bezproblémové úseky, ale právě ony výmoly, které mohou jeho jinak pohodovou jízdu zásadně ovlivnit, ba nabourat.
Zcela aktuální sondou do polské společnosti a církve je analýza dvou mimořádně silných a v Polsku masově sledovaných a diskutovaných filmů, Kléru a Hlavně to nikomu neříkej (oba 2018), které různým způsobem velmi kriticky vypovídají o tématech sexuálního zneužívání a klerikalismu. Klérus se s více než pěti miliony diváky stal třetím nejsledovanějším polským filmem po roce 1989 a nám v Čechách nezbývá než se divit, jak to tedy vše jde dohromady s našimi zažitými představami o polských katolících…
Závěr čísla patří dvěma zcela odlišným textům. Teolog a etik Andrzej Szostek se zabývá otázkou společného dobra, která stojí v pozadí každé politiky a i dnes může hrát důležitou roli při rozlišování její autenticity. Ukazuje tak, jak teologie může a má vstupovat do současných společenských témat. Rozhovor s Olgou Tokarczukovou nám zase představuje ještě jinou tvář současného Polska, tu, která se s katolicismem vysloveně rozchází a vede s ním spor, stejně jako s určitým výkladem polských dějin a národa – a to spor mnohdy velmi ostrý. Přesto nás může překvapit, s jakým sebevědomím, ale přesto kultivovaně a poučenými argumenty debatu vede. Celkově se tak potvrzuje ona už v úvodu zmiňovaná pestrost a mnohotvárnost, kterou v sobě polská společnost ve skutečnosti zahrnuje.
Doufáme, že nové číslo Salve o cestách polské reflexe křesťanství, církve a společnosti pobídne i nás k větší odvaze formulovat a precizovat své postoje, vést zdravé polemiky, pouštět se do kultivovaných debat, a především stát proti proudu, který se snaží náboženství instrumentalizovat a učinit z něj pouze prostředek k jiným cílům, politickým či jakkoli jinak mocenským. Hlasy, které se proti tomu v Polsku zvedají, jsou ve skutečnosti pomocníky víry a náboženství, nikoli jejich odpůrci, a to nejen v této zemi.
Martin Bedřich