Hubert Wolf: Celibát
Praha, Prostor 2020
Německý historik Hubert Wolf, který se v posledních letech výrazně zapsal i do povědomí čtenářů v naší zemi, přichází již se čtvrtým titulem v češtině. Kromě svého bestselleru, rozsáhlé monografie o zločinech v římském klášteře řeholnic v 50. letech 19. století (Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic, 2017), vydal rovněž v nakladatelství Prostor širší veřejnosti určené pojednání o historickém vývoji volby papeže (Konkláve. Tajemství papežské volby, 2018) a ve Vyšehradu vynikající knihu s názvem Krypta. Kapitoly z dějin křesťanství od středověku po současnost (2018) o alternativních modelech církevního života v historii, které mohou být inspirací a povzbuzením pro hledání tváře církve a křesťanství pro 3. tisíciletí. Nyní tedy vychází jeho nová kniha věnovaná tématu celibátu. Přestože se otázka jeho povinného dodržování přímo týká vlastně jen malého procenta věřících, těší se velké veřejné pozornosti. A to nejen proto, že se dotýká ordinovaných služebníků a mužů, kteří v katolické církvi drží všechny rozhodovací pravomoci. Sama otázka jeho smyslu působí atraktivně, tajemně, dokonce skandálně. Není asi náhodou, že kromě problému s nedostatkem kněží se celibát znovu dostal intenzivně do centra debaty v souvislosti s otázkou sexuálního zneužívání v církvi, které se mylně zužuje na otázku pedofilie, jež ovšem představuje jen část případů, a vlivu celibátu na tento negativní fenomén, který silně otřásá elementární kredibilitou církve.
Všechny tyto otázky Wolf ve své knize kompetentně, stručně, ale zevrubně pojednává. Opět osvědčuje kombinaci vysoké odbornosti i schopnosti dobře psát a vyjadřovat své názory. Protože není nezaujatým pozorovatelem, ale sám je katolickým knězem žijícím v celibátu, na řadě míst je cítit určitá ironie, sarkasmus, místy až hořkost. Ty, zdá se, plynou především z jeho schopnosti vidět zcela jasně slabost argumentace zastánců povinného celibátu, která místy přechází až do demagogie, a to dokonce i v historicky laděných pracích, zvláště tam, kde se snaží křečovitě dokázat údajnou povinnost celibátu od nepaměti. Jako duchovní trpí Wolf tím, jak jeho vlastní církev ztrácí čas a energii zbytečnými spory a podvazuje svoji schopnost naplňovat hlavní poslání církve, kterým je šíření radostné zvěsti a prostředkování spásy.
Wolf svoji práci rozdělil do šestnácti kapitol. Zevrubně probírá jeden typ argumentů na podporu povinného celibátu za druhým, aby konstatoval, že pro současnou univerzálně platnou povinnost celibátu pro nositele kněžského úřadu a jeho neměnnost z biblického, historického, antropologického a teologického hlediska nelze najít oporu v katolické tradici, už proto, že vazba kněžství a celibátu není podstatná a v samotných dějinách latinské církve byly výrazné alternativní tradice. Kriticky se vyjadřuje vůči tomu, že na II. vatikánském koncilu byla tato otázka vyňata papežem Pavlem VI. z projednávání, i vůči tomu, že poté, co požadavek zdobrovolnění vznesly následné národní synody, Vatikán na tento impulz nereagoval a potichu začal systematicky dosazovat biskupy, kteří byli v této otázce zcela konformní s oficiální linií. Přitom i současný státní sekretář, kardinál Pietro Parolin, nedávno připustil možnost změny celibátu jako pouze disciplinárního opatření.
V biblické části knihy po důkladném probrání nové odborné literatury v otázce apoštolského původu celibátu konstatuje, že biskupové, kněží a jáhni rané církve byli ženatí, a právě schopnost vést vlastní domácnost potvrzuje nárok vést křesťanskou obec. Jediné omezení se týká nového sňatku v případě ovdovění. „Nový zákon tudíž nezná žádný předpis, který by zapovídal nositelům církevního úřadu manželství.“ Proto musela církev v dějinách dohledávat další a další důvody pro jeho zavedení a udržování mimo svědectví novozákonních textů. Celibátní zákon platný pro všechny kleriky nevychází z apoštolského nařízení, a může být proto kdykoli zrušen.
Skutečné zavedení celibátu se váže až ke gregoriánské reformě a II. lateránskému koncilu, kdy byla přijata opatření k prosazení povinného a závazného celibátu. Už v předchozích staletích se požadavek na něj objevuje, ale vázal se zřejmě na sexuální zdrženlivost v bezprostřední souvislosti se službou u oltáře. Wolf připomíná historickou zákonitost, kterou známe z jiných oblastí života předmoderní společnosti, že stálé opakování celibátního zákonu ve středověku ukazuje na jeho chronické ignorování a nedodržování a rozhodně nepředstavuje důkaz jeho důsledného a nekompromisního vymáhání. Autor postupně prochází všechny doklady – přičemž i ten nejstarší ze synody ve španělské Elvíře je až dodatkem z konce 4. století – a dokazuje, že až do 11. století neexistovala „žádná konsekventní linie zpřísnění celibátu ve smyslu pohlavní zdrženlivosti“. Teprve papežové z prostředí reformních klášterů začali důsledně prosazovat oddělení kleriků od jejich žen až k požadavku volby, aby se ženatí klerici zřekli buď církevní služby, anebo manželství (1139). Do té doby platilo, že svěcení je překážka manželství, ale manželství nebylo žádnou principiální překážkou svěcení. Podle Wolfa se manželství jako překážka svěcení důsledně objeví až v kodexu z roku 1917.
Základním důvodem zavedení celibátu je pojetí kultické čistoty, kdy duchovní nemůže slavit svátosti, především eucharistii, pokud je kulticky poskvrněn, a hlavním zdrojem nákazy a znečištění je lidská sexualita, v křesťanském kontextu dosti paradoxně i sexualita žitá v řádně uzavřeném manželství. Přestože se jedná o archaické a nekřesťanské představy, našly své pevné místo v tradici křesťanské disciplíny a hrály klíčovou roli pro prosazování povinného celibátu. Dalším důvodem jsou ekonomické motivy ochrany majetku církve proti dědickým nárokům, kde například jeho argument, že požadavek povinného celibátu narážel na nutnost kněze mít ženu-hospodyni pro správu vlastního zemědělského hospodaření, nepůsobí tak přesvědčivě jako jiné. Ani zavedení celibátu ale nezabránilo nepotismu a již tehdejší právo mělo nástroje, jak oddělit církevní institucionální vlastnictví a soukromý majetek příslušného klerika. Naopak předávání církevních úřadů z otce na syna, jak tomu bylo v raném středověku, to účinně zabránit mohlo.
Dále Wolf rozebírá i osvíceneckou kritiku celibátu jako nepřirozeného stavu, který útočí na přirozené právo člověka a princip rovnosti, protože vytváří oddělenou kastu a utužuje podřízenou mentalitu kleriků vůči církevní vrchnosti. Ten, kdo žije nepřirozeně a nelidsky, nemůže být ani vzorem, vždyť celibát odporuje příkazu knihy Geneze „ploďte se a množte se“, který je jako Boží nařízení nadřazen pouze církevnímu předpisu. Čelným apologetou celibátu proti osvícenecké kritice byl německý teolog Johann Adam Möhler, který soudil, že pouze princip samoty a svobodný stav dovolují absolutní obrácení k Bohu, a spojil otázku povinného celibátu s obhajobou církve a papežství jako takového. Od 19. století se lpění na povinném celibátu stává symbolem věrnosti papežství a pravověrnosti a zpochybňuje se církevní smýšlení těch, kdo o povinném celibátu chtěli diskutovat.
Velký prostor věnuje Wolf vypořádání se s pokusem o spiritualizaci celibátu v podání papežů Pavla VI. a Jana Pavla II. poté, co zdůvodňování pomocí kultické čistoty a dalšími tradičními argumenty už nebylo možné. Mluví o extrémním spirituálním nadhodnocení až zbožštění kněze, jehož počátky sahají už do poloviny 19. století. V encyklice Sacerdotalis coelibatus z roku 1967 se Pavel VI. vyhýbá teologickým a historickým námitkám proti povinnému celibátu přechodem do polohy zvěstování, kde celibát zdůvodňuje motivy z oblasti ekleziologie, christologie a eschatologie. Všechny tyto teologické argumenty důkladně prozkoumalo Memorandum německých, rakouských a švýcarských teologů, kde mezi signatáři nechybí Walter Kasper, Karl Rahner či Joseph Ratzinger, kteří papežskému dokumentu vytkli, že pojetí církve a kněžství vrací do překonané teologie před II. vatikánským koncilem, obchází závažné a reálné teologické problémy a církevní dopady povinného celibátu, a vyzvali k otevřené debatě. Snad nejproblematičtějším argumentem je otázka atraktivity celibátu pro ozvláštnění kněžské služby, která činí celibátní kněze „žádanými a populárními“ oproti ženatým duchovním.
Jedna kapitola v knize je věnována i řeckokatolické tradici a dalším východním církvím sjednoceným s Římem, kde jsou ženatí kněží od počátku nepřetržitě ve svátostné službě církve. Wolf připomíná výrok melchitského patriarchy, že kněžství je spíše funkce než životní stav a v případě potřeby se musí obětovat ne kněžstvo celibátu, ale celibát kněžství. V následující kapitole autor mluví o stále velkorysejší praxi dispensování od celibátu pro stovky duchovních, kteří konvertují ke katolicismu z evangelických církví, zvláště pak o uvolnění celibátní praxe pro hromadný přestup z anglikánské církve roku 2009, kdy už ani neplatilo původní omezení jejich služby pro zvláštní pastoraci v nemocnicích a podobně, ale stále více byli nasazováni do „normální“ farní služby. Končí otázkou, podle jaké logiky dávají papežové tak velkoryse, a přitom výhradně dispens od celibátu konvertovaným nekatolickým duchovním.
Další kapitoly probírají obnovení biblického obrazu manželství po II. vatikánském koncilu, takže sama manželská sexualita nemůže být chápána jako překážka kněžské služby, či naprosto zásadní otázky, zda disciplinární předpis může mít přednost před právem věřících na slavení eucharistie a přijímání svátostí, které jim mohou zprostředkovat pouze ordinovaní služebníci. Poslední kapitoly pojednávají aktuální problémy církve se sexuálním zneužíváním, které zásadně ohrožují její elementární věrohodnost v řadě západních zemí a vedou k masivnímu odlivu věřících. Ačkoli nelze prokázat přímou spojitost mezi celibátem a pedofilií nebo obecně sexuálním zneužíváním, je zjevné, že napomáhá vytvářet podhoubí, v němž se zneužívání daří. V závěru se Wolf vyslovuje pro nutnost spojit otázku celibátu s celkovým přemýšlením o nutnosti reforem v katolické církvi, jež vytvoří spravedlivější a transparentnější struktury, na kterých se budou podílet všichni věřící, a pro nové promyšlení celé sexuální morálky katolické církve.
Wolfova monografie je důležitým, kompetentním a velmi naléhavým hlasem nejen do debaty o povinném celibátu, ale především do současných zápasů o základní směřování celé katolické církve.
Tomáš Petráček