Podpora člena redakční rady Tomáše Petráčka

Prof. PhDr. P. Tomáš Petráček, Ph.D., Th.D., je víc než patnáct let aktivním členem redakční rady revue Salve. Za tu dobu připravil řadu kvalitních a vysoce hodnocených textů či celých čísel (anti-modernismus, Jeruzalémská biblická škola, Pius XII., inkvizice aj.), které se setkaly s pozitivním ohlasem u odborné i širší veřejnosti. Neúnavné práci Tomáše Petráčka vděčíme za mnohé podnětné impulzy v diskuzi o budoucí podobě církve u nás a o vztahu křesťanů k veřejné sféře a k současnému světu.

Nařčení Tomáše Petráčka z překrucování pravdy je vážné tvrzení a jedná se o citelné poškozování jeho profesní pověsti historika. Stíhání tohoto odborníka za prezentování jeho kritických názorů formálním napomínáním a zbavováním úřadu pokládáme rovněž za nepřiměřené. My, podepsaní členové redakční rady revue Salve, dosvědčujeme odbornou i osobní integritu Tomáše Petráčka, a proto postupy církevních představitelů, které nesou rysy mocenských zásahů, považujeme za zcela neadekvátní a neodůvodněné.

Benedikt T. Mohelník OP, šéfredaktor
Martin Bedřich
Petr Beneš CSsR
Filip Boháč OP
Tomasz Dostatni OP
Markéta Dudziková
Ludvík Grundman OP
Klára Jirsová
Dagmar Kopecká
Zuzana Matisovská

Lukáš Nosek
Jiří Pavlík
Josef Prokeš
Oldřich Selucký
Norbert Schmidt
Tomáš Sixta
Petr Štica
Jaroslav Šubrt
Aleš Vandrovec OSB
David Vopřada

Varhany jsou jako harfa krále Davida

Rozhovor s Josefem Kšicou, regenschorim a varhaníkem dómu sv. Víta, Vojtěcha a Václava

Jak ze svého místa u varhan oceňujete čerstvou rekonstrukci osvětlení a ozvučení v katedrále?

V katedrále se díky novému nasvícení ukázaly detaily a umělecké prvky, které dosud běžný příchozí neměl příležitost zahlédnout a ocenit. My na kůru teď vidíme také docela dobře, ale chce to ještě svůj čas, abychom zažili různé situace podle ročních období, denní doby atd., a potom možná ještě vyslovíme nějaké přání. U varhan mám samozřejmě svoje světýlko, bez toho to nejde: hrát se dá klidně zpaměti, ale když se slouží složitější liturgie s komplikovanějším scénářem, je potřeba mít ho před očima. Jinak k tomu, abych viděl, co se děje u oltáře, mám na kůru k dispozici kamerový systém se čtyřmi kamerami. Původně tu byl systém zrcadel, dnes si ale můžu dění v katedrále přenést hned na čtyři obrazové záběry.

Varhany na kruchtě nad chórovou kaplí byly před několika roky též nákladně rekonstruovány. Proč se nyní přistupuje k budování nového nástroje?

Stávající Mölzerovy romantické varhany jsou krásným nástrojem. Jsou ale postaveny v transeptu na severní straně a toto umístění je při velkých liturgiích akusticky méně výhodné. Když jsem do katedrály před patnácti lety přišel, byl Mölzerův nástroj v rekonstrukci, takže jsem skoro dva roky hrál na mobilní Šlajchův pozitiv, se kterým se dá jezdit po katedrále.
Ten romantický nástroj už dobře znám, má spoustu různých barev a lze na něm vytvářet mnoho nálad a duchovních mysterií. Nové varhany by ale měly zvukově dokonale zaplnit celý chrám. Vzorem je nám praxe v pařížské katedrále Notre Dame, kde jsou menší chórové varhany a vedle toho ještě velký nástroj nad hlavním vchodem. Na chórové varhany se hraje hudba k liturgii, na těch hlavních se vytváří Boží majestát: zazvoní zvonek, vychází liturgický průvod s křížem a varhany znějí jako roh z Jericha, až se vám rozechvějí v těle všechny atomy. A tak to má v katedrále být, se vší velkou parádou!
Takže si představuji, že při vstupu a závěru bohoslužby by zněly velké varhany, třeba i dvacet minut, než celý průvod projde, a při liturgii by hrály varhany menší, chórové, tedy ty Mölzerovy, se sborovým zpěvem.

Návrh postavit v katedrále velké varhany ovšem nepadl v historii poprvé.

Kruchta nad hlavním vchodem pod velkou rozetou je totiž od dostavby katedrály prázdná a na majestátní nástroj čeká. Hned na začátku 30. let minulého století předložil svůj návrh varhaník profesor Bedřich Antonín Wiedermann (1883–1951). Plánoval čtyři varhanní stroje po celé katedrále a podle mě je dobře, že se jeho návrh nerealizoval, protože zvuk těch varhan by se v katedrále tříštil a od jednotlivých korpusů by se různě pozdil. S dalšími záměry přišli Němci za okupace a jejich plánům zabránil konec války. Nakonec zde chtěla reprezentační nástroj postavit jistá švýcarská firma v osmašedesátém roce.

V jaké fázi je výstavba nových varhan dnes?

Zasedá správní a dozorčí rada Nadačního fondu pro nové varhany v katedrále sv. Víta a připravuje se finanční rozklad. Na svátek sv. Víta 15. června, kdy pražská arcidiecéze slavila 670 let od položení základního kamene katedrály, vyhlásil otec kardinál Duka  zahájení prací. Do čtyř let se pak plánuje dokončení stavby nástroje.

Budete mít při stavbě varhan jako dómský varhaník také své slovo či poradní hlas?

Z titulu své funkce varhaníka a ředitele kůru Svatovítské katedrály jistě budu mít možnost zasáhnout do chodu věcí.

Letos v červenci proběhl v katedrále už čtvrtý ročník varhanního festivalu. Při něm znějí Mölzerovy varhany?

Ano. Uskutečnění varhanního festivalu v dómu jsem navrhoval už záhy po svém příchodu do katedrály, protože to je místo, kam jednoznačně varhanní festival patří. Za minulého režimu se takové věci v naší katedrále dělat nedaly. Při svých zahraničních uměleckých cestách jsem sledoval dění ve významných světových katedrálách. Za všechny jmenuji pařížskou katedrálu Notre Dame, kde je velmi rozvinutá varhanní kultura, katedrálu v Kolíně nad Rýnem, ale i jinde. Všude se provozuje krásná, kvalitní liturgická hudba spojená s nejvyšší varhanní kulturou. Můžeme zde slyšet vrcholná díla varhanní literatury a varhanní improvizaci na nejvyšší úrovni. Když se však vrátím k myšlence a realizaci varhanního festivalu: nejpříznivější situace vznikla s příchodem kardinála Duky na pozici nového pražského arcibiskupa. Předtím myšlenka festivalu dlouho vázla na nedostatku financí. Letošní čtvrtý ročník, stejně jako tři předchozí, komplexně zajišťuje Metropolitní kapitula u sv. Víta se souhlasem Správy pražského hradu.

Patří koncerty pro veřejnost do sakrálních prostor?

Koncerty duchovní hudby do těchto prostor patří, protože tato hudba zde po celá staletí vznikala a byla inspirována Duchem Svatým. Hudba patří i k liturgii, stejně jako k ní patří slovo. Krásná hudba dokáže člověka pozvednout k Pánu Bohu, umocnit duchovní zážitek, uspíšit cestu k němu. Stává se i to, že při duchovní hudbě v kostele někdo prožije konverzi. Znám z vyprávění případ, kdy nějaká nevěřící dáma přišla do katedrály zrovna ve chvíli, kdy se tu zpívalo Ebenovo ordinárium – a tím prožitkem začalo její obrácení. Čímž nechci říct, že to tak funguje pokaždé, typy konverzí jsou různé, ale hudba je jednou z cest, která umožňuje, aby se člověk dostal k Pánu Bohu rychleji, protože nás činí citlivějšími, probouzí v nás emoce a otevírá naše srdce.

V katedrále jste zvyklý na početné auditorium. Je tomu tak pokaždé?

Poutní chrámy, k nimž katedrála patří, jsou k tomu uzpůsobené. V plném kostele také hudba jinak zní, zkracuje se dozvuk. Toho si můžete všimnout, když skončí bohoslužba a lidé vycházejí z kostela: dozvuk se postupně prodlužuje. Když zde měl biskupské svěcení Karel Herbst, přišlo snad několik tisíc účastníků, a to už bylo poznat. Hodně lidí se zúčastnilo i pohřbu Václava Havla, ale to byly po chrámu vyhrazené bezpečnostní koridory, a bylo zde tedy více prázdného místa. Snad nejzaplněnější katedrálu jsem zažil na pohřbu Josefa Luxe, to tu byla opravdu hlava na hlavě. To bylo roku 1999, tudíž jsem ještě hrál na Šlajchův pozitiv a jeho zvuk byl zesílený přes mikrofon. Když jsem tehdy slyšel, jak se celé shromáždění před rekviem modlilo růženec, byl to ohromný zážitek: cítíte tak obrovskou energii, že vám to jde až pod kůži – jako když stojíte pod velikým znějícím zvonem.

Chodíte do Sv. Víta jako do práce, nebo jako do kostela? Je v nějakém ohledu obtížné či zavazující pracovat na takovém místě?

Člověk to musí dělat odevzdaně a musí to mít rád. Na takovémhle místě nemůžete dost dobře říci „tohle já dělat nebudu“, „mně se nechce“, „nemám čas“ a podobně. Musíte o všem poctivě přemýšlet. Když někdo přijde s nějakým návrhem, není možné jej bez rozmyslu přijmout, ale ani ho hned zavrhnout, nýbrž být ochotný o něm přemýšlet a diskutovat.
Těch názorů tu ostatně slýchám docela dost. A někdy také žádné. Vždycky je však na mně, abych si svůj pohled vybral a obhájil a také jej pak zprostředkoval hudebníkům a zpěvákům na kůru. Bez toho by to nešlo.

V katedrálním sboru, který jste založil a řídíte, zpívají pouze profesionální zpěváci?

Ano, ten provoz je tu takový – někdy máme na nastudování nového programu třeba jen čtyři dny –, že by to jinak ani nebylo možné. Chodí sem stálé „ocelové jádro“ – amatéři na profesionální úrovni a pak se zde střídají zpěváci z opery Národního divadla, Pražského filharmonického či Kühnova smíšeného sboru… Tady nemůžete říct „my jsme to nějak nestihli“ – tady to musí šlapat pořád.

Kromě katedrálního sboru a gregoriánské scholy při katedrále čerstvě funguje také dětská schola. Kde se vzal tento nápad?

Děti chodí zpívat třetím rokem, soubor se zatím buduje. Máme prozatím několik desítek dětí ve třech odděleních, některé odcházejí, a tak průběžně několikrát do roka pořádáme nábory… Odhaduji, že to bude hotové tak za padesát let! Letos jsem děti několikrát nechal zpívat v katedrále na májové, pan farář k nim měl i krátkou katechezi. Jednoho dne bych tu rád viděl katedrální školu, kde by děti kromě běžného učiva vstřebávaly i hudbu, latinu, náboženství. Nevytvářeli bychom nic nového, ale jen bychom navazovali na tradici, která už tu kdysi byla – chlapecká katedrální schola při dómu takto fungovala už od doby Karla IV. do 18. století.

Katedrální školy měly v Evropě pevnou tradici. Proč byla u nás přerušena?

Po roce 1948 u nás došlo doslova k masakru náboženské kultury. V takové míře ji nezažil žádný stát, ani Polsko, ani Německo za Hitlera, kdy například právě chlapecké scholy přetrvaly, ačkoli mnoho zpěváků zahynulo mj. při kobercovém bombardování v závěru války. V Německu byl vybudován celý systém katedrálních škol a vzdělávání a ten se nikdy nepřerušil, dokonce ani po rozdělení Německa na západní a východní část. Tady v Česku však byl ten likvidační tlak opravdu veliký.

Má-li podle vás hudba v liturgii tak prominentní místo, jak se dívat na její lidovější formy

Vzpomínám si, jak můj tatínek hrával vždycky o pouti ve své rodné vsi na harmonium „Ejhle, oltář Hospodinův září“. To je nádherná píseň, dokonce i když ji pak hraje dechovka, muzikanti ji táhnou a ještě se tak zdlouha nadechují… To ale patří ke koloritu. Někteří lidé se potom tak „odborně“ rozčilují, avšak tuhle lidovou zbožnost nemůžeme pominout, zavrhnout. Mladý kněz, který přijde do farnosti hned ze semináře a tohle všechno tam chce zlikvidovat a uvést na správnou míru, postupuje podle mě naprosto špatně. Já jsem pro toleranci: když začnete vyvyšovat některé hudební formy nad jiné, už je v tom militantnost a ničíte tím kulturu.

Je místo pro různé hudební projevy i v katedrále?

Letos v prosinci při evropském setkání Taizé tu bezpochyby bude znít jiný druh hudby a určitě to bude krásné. Berthierovy kompozice jsou na vysoké úrovni, a tak jako v roce 1990, kdy do Prahy zavítala komunita z Taizé poprvé, jistě zprostředkují přítomným silný duchovní vjem. Jinak v neděli ráno na farní mši se zde hraje z kancionálu či mešních zpěvů a často zde umožňuji hostování zahraničním sborům. To považuji za přínosné a inspirující, vnášejí sem liturgickou kulturu svých zemí.

Nastudoval a provedl jste už s katedrálním sborem také několik premiér. Co vás přivedlo k této „objevitelské“ práci?

Začal jsem se jí věnovat během studia na brněnské konzervatoři u prof. Vratislava Bělského. Profesor Bělský se orientoval na starou českou hudbu, bádal v klášterních fondech a své objevy vydával v edici Musica antiqua bohemica. Byl mi v tom vzorem. V roce 1976 jsem přišel do Prahy na HAMU a poté jsem nastoupil na vojnu, kde jsem zpíval v Armádním uměleckém souboru (AUS) spolu s Františkem Malým, rovněž velkým objevovatelem a též ctitelem české a moravské barokní hudby. Ten nás svým nadšením nakazil všechny. Protože v AUSu měla vojna poněkud benevolentnější charakter, našel jsem dostatek času pro své badatelské sklony a exkurze do Muzea české hudby. V pozdější době jsem mnoho novodobých premiér české duchovní hudby zrealizoval ve spolupráci s vynikajícím sbormistrem Pavlem Kühnem. Z té doby existuje celá řada nahrávek v Českém rozhlasu, televizi a v Supraphonu.

Je neobjevených a nevydaných partitur ještě hodně?

Tisíce. Naše země byla plná klášterů a talentů v nich bylo už od dob Karla IV. mnoho. Hodně not odtud pak odvezli Švédové a jsou teď uloženy v Lundu v archivu, ani se pořádně neví, co všechno tam ještě je k nalezení. Z barokní doby jsou to pak desítky jmen a stovky skladeb, řada věcí je v Praze u křižovníků, v Metropolitním archivu atd. Mezi těmi jmény vynikají Jan Dismas Zelenka, Jan Zach, František Xaver Brixi, Josef Antonín Sehling… Alespoň jednou za dva roky tedy něco objevím, přepíšu a interpretuji v katedrále.

Tyto skladby vznikaly pro potřeby kostelů a klášterů?

Přesně tak. Bylo zvykem, že regenschori skládal hudbu pro svůj kůr, ostatně právě například František Xaver Brixi byl zde u Sv. Víta jedním z mých slavných předchůdců.

Pokračujete i vy v této skladatelské tradici?

Také už jsem něco napsal a provedl – jednu mši, nějaké žalmy, nešpory… To máte tak: v pondělí vidíte, že musíte do neděle napsat antifonu, a tak ji napíšete. A někdy si pak říkáte „to se mi opravdu povedlo“, jindy nad tím strávíte týden, a stejně cítíte, že je to pořád bída. U těch starých věcí je to stejné – i z nich musíte vybírat.

Kdo z vašich „objevů“ je vám nejbližší?

Mám rád Jana Zacha. Měl poněkud neklidný život, a tudíž i v jeho hudbě je slyšet jistá dynamičnost. Zach u Sv. Víta nepůsobil, ale ve zdejším archivu jsou opisy jeho děl, a to znamená, že byl ve své době ceněným autorem. V katedrále působil i Sehling, výborný houslista a kapelník, označovaný za českého Bacha. A samozřejmě Jan Dismas Zelenka, vynikající Bachův současník. Když jsem v katedrále nastoupil, provedl jsem tu v rámci zelenkovského festivalu jeho Rekviem c moll. Zelenka byl velký skladatel. Už Bedřich Smetana si nechal opsat dvě jeho oratoria, profesor Bělský vydal celou jeho instrumentální tvorbu. Vydávají jej také Němci, protože jeho partitury se dochovaly v archivu drážďanského kostela, který zázrakem přežil bombardování v den před Popeleční středou v únoru 1945. Ostatně i Bach si opsal Zelenkovo Magnificat.
Vysoký kredit mezi svatovítskými varhaníky-skladateli měli František Xaver Brixi nebo Jan Antonín Koželuh, který má letos výročí 200 let od úmrtí a já na sv. Cecilii uvedu na zdejším tradičním setkání chrámových sborů jeho Missu elegans.

Když jste nastupoval jako dómský varhaník, neklepala se vám kolena při pomyšlení, kolik slavných jmen už se na této pozici před vámi vystřídalo?

Já jsem tady do toho skočil rovnýma nohama. Můj předchůdce, Martin Poruba, mi jednu neděli ukázal, jak se jezdí s pozitivem, a druhou už nepřišel a já musel zasednout a hrát. V kostelech jsem nicméně hrával od studentských let, ať už v Brně na kůru Sv. Tomáše, poté v Praze u Sv. Jiljí, u Sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí, u Sv. Antonína v Holešovicích nebo po revoluci u Nejsv. Srdce Páně na Vinohradech.

Varhaníci si ve starých kostelích často naříkají na zimu. Ani v katedrále není právě teplo. Jak to snášíte?

V lavicích se nyní zřizuje topení, ale nás na kůru se to týkat nebude. Někteří varhaníci mívají přímotopy, aby jim hřály prsty, ale já to nemám rád. Zároveň se tak totiž nahřívají i klávesy a nástroj trpí. Pouštím si při hraní teplo jen na záda.

Je hra na velký nástroj, jaký se plánuje pro katedrálu, fyzicky náročná?

Máte u nich více manuálů a musíte vědět, kdy se kam natáhnout. Dnes už tomu pomáhají různá digitalizovaná zařízení, nejvíc se však pořád osvědčuje mechanický systém: ten je totiž stále ještě nejpřesnější.

Na které zajímavé nástroje ve světě jste si zahrál?

Krásné velké varhany jsou v katedrále v Palermu v Monreale, kde jsem měl recitál na varhanním festivalu, hrál jsem v Lyonu, v Brisbane v Austrálii… Příliš často už dnes necestuji, protože jsem vázán povinnostmi v katedrále. Ale s naším souborem staré hudby Ars instrumentalis Pragensis jsem strávil na cestách po Evropě i do zámoří dvacet let a byly to krásné zážitky.

Zahrajete si i na malé obyčejné varhany, jaké známe z venkovských kostelů?

Ale ano, to jsou milé nástroje. Jen je opravit. A to už se dnes leckde daří, je-li dobrá spolupráce mezi kostelem, městem, místními sponzory, případně i krajany. Můj syn Přemysl, varhaník a absolvent pražské HAMU a stuttgartské Hochschule für Musik, jezdí takto hrát na benefice do českého pohraničí nebo i například do Drážďan. Zde na jeho koncertě přispívalo celé auditorium na opravu pohraničních kostelů.

Odhadujete, že varhany v kostelích časem nahradí jiný nástroj, jiný hudební styl?

Varhany jsou jako harfa, na kterou hrál Hospodinu král David. Je to královský nástroj. Žádný elektrofonický nástroj nemůže plnohodnotně nahradit píšťalové varhany. Věřím, že v chrámech mají své nezastupitelné místo.

Díky za rozhovor!

Rozhovor vedla Alena Scheinostová.

 

Josef Kšica ml. (* 1952) je varhaník a sbormistr, od roku 1999 regenschori v katedrále sv. Víta, Vojtěcha a Václava v Praze. Založil Pražský katedrální sbor, působí v souboru Ars instrumentalis Pragensis. Věnuje se též bádání v oblasti staré české duchovní hudby a přípravě jejích novodobých premiér.