Vážení čtenáři,
v novém čísle revue Salve, časopise, který se narodil díky 17. listopadu 1989, se nelze neohlédnout zpět v době, kdy vzpomínáme dvacet pět let od kanonizace sv. Anežky a od Sametové revoluce. Celé číslo napsali lidé, kteří nebyli pouhými diváky, nebo jen současníky, ale dělnými aktéry zmíněných událostí. Každý článek v sobě skrývá i vnitřní osobní zápas. Někdo je více kritický, jiný sebekritický. Snad je na místě, abych učinil i své osobní doznání. Na některých místech bych chtěl přičinit poznámku či korekturu, ale jsou jiná místa, která byla při četbě i pro mě objevem. Někdy to bolí, ale vede mě to k zamyšlení, jak to skutečně bylo. Nenaříkám, ale děkuji za to, že jsem mohl být při tom, že jsem se setkal a mohl spolupracovat či pracovat s tolika krásnými, odvážnými a vzdělanými lidmi, kněžími, řeholníky a řeholnicemi, laiky, kteří však byli také velkými odborníky a statečnými muži a ženami. Musím při této příležitosti poděkovat dvěma lidem, a to otci Metoději Habáňovi OP a Václavu Havlovi. Nejenom za jejich podporu a formační přínos, ale také i za to, že mi otevřeli cestu k desítkám, ne-li stovkám lidí, bez kterých si neumím představit celých uplynulých pětadvacet let. Pro spravedlnost by bylo třeba napsat celou litanii jmen, proto ať mi ti, které nejmenuji, odpustí.
Co se vlastně povedlo? Nahlédnout a částečně dokumentovat velkou dobu exodu, po které nás v rozhodujících letech vedl nezapomenutelný svatý papež Jan Pavel II.!
V jednotlivých statích se dotýkáme určitých úseků či segmentů, které tvoří symbiózu zdrojů osvobozené církve. Docent Jaroslav Šebek nám vykreslil tuto dobu z pohledu historika, pozorovatele a aktéra současnosti. Profesor Tomáš Halík vydává svědectví především o práci a významu Desetiletí duchovní obnovy z osobní perspektivy „architekta“, ale také hlubinné psychologie, která ho vede k sebezpytování církve. Problémem je, že de facto neexistuje kolektivní svědomí, ale jen svědomí jednotlivce. Není to námitka či odsouzení touhy po potřebné katarzi, ale otázka týkající se celého problému, který neskončil v listopadu 1989, leč má své pokračování. Doktor Daniel Kroupa vidí a mapuje situaci křesťanské politiky, kdy totalita udusila politickou kulturu a její celý prostor. Obnova byla a je nesnadná. Děkuji mu za připomínku Václava Bendy a souhlasím, že se za něj ještě nezjevila náhrada. Docent Tomáš Machula nepíše o procesu vzniku a obnovy teologických fakult na univerzitách, ale přináší své osobní svědectví a poukazuje, co je úlohou teologie a jaká by měla být. Kardinál Miloslav Vlk rozebírá bolestné vztahy mezi námi a našimi německými rodáky a krok za krokem popisuje odvahu církve na obou stranách, české i německé, uzdravit tato zranění. Odsun, či vyhnání, znamenal ztrátu jedné čtvrtiny katolíků a v některých diecézích více než jednu třetinu kléru a řeholníků a řeholnic. Doktor Pavel Černý předložil téměř studii o ekumenismu, která vyvrací omílané tvrzení o stagnaci ekumény po listopadu 1989, ale naopak ukazuje, že financování církví nebylo a není hnacím motorem ekumenických vztahů, či dokonce jediným polistopadovým krokem. Benedikt Mohelník OP na příběhu dominikánské provincie komentuje historii dvaceti pěti let od Československé dominikánské provincie zpět k České provincii a dovolím si dodat, že bychom objevili analogii v ostatních mužských řeholích s přihlédnutím na specifika vlastního charizmatu. Myslím, že česko-slovenské rozdělení řady mužských provincií, jako i v případě dominikánů, by si zasloužilo dodatečný rozbor, ale i upřímné vyznání, že v české části církve znamenalo toto rozdělení výrazné oslabení a jistou ztrátu politicko-církevní pozice. Uvedený článek ukazuje, že krize není zánik, ale vyzývá k přehodnocování cesty a naznačuje i určité obrodné kroky. Anketa mě přivedla k tomu, že není potřeba hodnotit souhrnný stav po pětadvaceti letech. Bohatá škála pohledů vypovídá sama, ale také naznačuje, že nespokojenost, či eufemisticky špatná nálada, může vyrůstat i z partikulárního pohledu. Závěrečný text Dominika kardinála Duky OP není závěrem, ale doplňkem. Zhodnocení traktovaného fenoménu bude možné mladými, nezávislými, erudovanými historiky, jakož i politology spolu s badatelským týmem archivářů ve chvíli, kdy archivy budou otevřeny, a to jak v České a Slovenské republice, ale rovněž v sousedních zemích, a především ve Vatikánu. Není to jen otázka autentických, často autobiografických memoárů, ale komplexní reflexe v souvislosti vývoje života církve před a po II. vatikánském koncilu. V kontextu zápasu nejen o svobodu církví, ale o svobodu člověka a jeho lidskou důstojnost. V zápasu nedělitelné svobody politické, ekonomické, kulturní i náboženské.
Kanonizace papežů 20. století a možnost studovat v kanonizačních aktech jejich činnost v rámci jejich pontifikátu není zanedbatelný aspekt pro posouzení našeho tématu. Zápas, který církev vedla, a útoky, kterým byla podrobena, jako i obnovu církve, není možné pochopit bez širších mezinárodních i vnitrostátních politických souvislostí s historickými konotacemi. Ovšem i o tom by bylo třeba napsat nejméně osmisetstránkovou knihu. Nemám však dostatek víry a naděje, že se takovéto publikace dožiju.
Čtenáři přeji trpělivost a duševní vyrovnanost při četbě tohoto čísla a jeho námaze žehnám!
+ fra Dominik Duka OP