Výstavy současného umění v klášteře La Tourette
V roce 2011 vítalo návštěvníky kláštera La Tourette osm metrů vysoké plátno, Tower painting, sestávající ze třinácti polí malovaných šedou barvou a svojí vertikalitou je naléhavě upozorňovalo na vyvýšené atrium umístěné v centru budovy. O kousek dál příchozí objevili druhé, tentokrát podélné plátno, 36 Parts Paintings, složené ze třiceti šesti vertikálních polí. Jejich pravidelný rytmus rozmlouval s nepravidelností protilehlých skleněných tabulí imitujících vlny, jejichž autorem je Iannis Xenakis. Právě tyto dvě malby spatřili návštěvníci podzimní výstavy Alana Charltona v roce 2011 nejdříve. Dojem, který vyvolávaly, byl podivuhodný. Ne z hlediska své monumentality, nýbrž díky vytříbenosti a závažnosti dialogu nastoleného mezi Charltonovými obrazy a Le Corbusierovou architekturou.
Zmiňovaná výstava otevřela možnost objevit a nahlédnout tvorbu Alana Charltona zcela nevšedním způsobem. Konala se totiž ve významném historickém objektu, jenž vznikl v 50. letech poblíž Lyonu. Klášter La Tourette, symbolický projev moderní architektury, postavil Le Corbusier pro bratry dominikány, kteří jej stále obývají a vedou v něm život naplněný modlitbou, prací, studiem a pohostinností. V dnešní době se klášter jednoznačně otevírá modernímu světu a současné umělecké tvorbě. Odvaha, kterou dominikáni projevili před více než padesáti lety volbou Le Corbusiera, přetrvává i dnes, kdy zde pořádají výstavy pojímané jako setkání tvorby významných výtvarných umělců s unikátní architekturou.
Svojí snahou a aktivitami představuje klášter La Tourette na francouzské umělecké scéně skutečnou výjimku. Poslání tohoto místa se totiž stává prostředkem něčeho naprosto jedinečného, spojení corbusierovské architektury, kontemplace, modlitby, řeholního života, prosté a prací naplněné každodennosti se současným uměním. Od roku 2009 se zdejší výstavy těší podpoře ze strany vedení Bienále současného umění v Lyonu, které je zařazuje do svého festivalového průvodce.
V klášteře La Tourette jde však o mnohem víc než o pouhé každoroční pořádání expozic. Jsou to jedinečná střetnutí významných umělců dneška s obývaným duchovním prostorem a výjimečnou architektonickou kvalitou. François Morellet v roce 2009, Vera Molnar, Stéphane Couturier a Ian Tyson v roce 2010, Alan Charlton v roce 2011, Eric Michel v roce 2012 a Anne a Patrick Poirierovi v roce 2013 se postupně pustili do tohoto dobrodružného setkání. Ukázalo se, že jejich výtvory se zcela přirozeně zabydlují v prostoru budovy a jejich dialog s architekturou je dokonale harmonický. Rodí se z něho nový pohled jak na vystavená díla, tak na stavbu samotnou.
Vstup do prostoru s tak silnou a působivou atmosférou vyzývá umělce, kteří se přitom mohou pochlubit úspěšnou kariérou, aby zaujali zdrženlivý postoj, aniž by se však cítili rozdrceni. Je třeba vyhnout se touze „zaplnit“ klášter a současně jej nevyužívat jen jako prostou výstavní síň. Naopak je nutné zahájit rozhovor, který se stane zdrojem oboustranného obohacení. Takové setkání umožnuje objevit nové aspekty Le Corbusierovy a Xenakisovy práce, jež náhle vystoupí do popředí, často k překvapení samotných bratří dominikánů, kteří se přitom domnívají, že ji už znají. Také vystavená díla dostávají v tomto důvěrném rozhovoru nový rozměr a dosud nepoznanou hutnost.
Při jednotlivých výstavách byli umělci pozváni, aby po dobu přípravy a instalace pobývali v klášteře. Nejde zde pouze o představení série výtvorů zvolených tak, aby ladily s jedinečností místa. Citlivý výběr v závislosti na konkrétních klášterních prostorách, kde mají být díla umístěna, je jedním ze zásadních aspektů tohoto uměleckého setkání. Výsledkem je alchymie, v níž se mísí osobní pohled, dialog s umělci, spiklenectví, intuice, vnímání výtvarné tvorby i vnímání architektury.
Když se v roce 2009 v chóru kostela rozsvítila neonová socha Françoise Morelleta Lamentable (Nebohá), nedokázal umělec zadržet náhlé zvolání, že mu zde jeho dílo „uniká“. Ačkoli socha sama neusiluje o žádný duchovní rozměr, tato instalace dala vytrysknout nové interpretaci, která autora zcela přesáhla. V roce 2011 se dvě plátna Alana Charltona, z nichž sestávalo dílo Horizontal + Vertical Paintings, umístila proti sobě po obou stranách oltáře v oratoři. Nikdo nepředvídal, že se tím znenáhla otevře prostor s burcujícím duchovním rozměrem, a sám umělec prohlásil, že tuto výstavu prožil jako určité „završení“.
Hodnota těchto setkání se při zhlédnutí současné tvorby v kulisách kláštera ukáže s naprostou zjevností. Její přítomnost odhaluje ve fotografickém slova smyslu plastičnost budovy. Dialog tvarů, pohyb stínů, shody, které uvádějí v život řadu dalších. Břevno skulptury odkazuje na nosníky budovy, neony na plátně souzní s neony v místnosti, matematický rytmus obrazů reaguje na vlnové skleněné tabule. Připomeňme si zejména vertikální rytmy na papíře Gothiques Very Molnar, vystavené v roce 2010. Tato umělkyně, jež se věnuje geometrické abstrakci, nenásilně vstoupila do rozhovoru s hudebním rytmem Xenakisových skleněných tabulí a prolínáním různých rytmů upozornila na mnohé překvapivé shody.
Některá z vystavených děl dokonce budila dojem, jako by vznikla přímo pro klášter! Jako příklad uveďme velký obraz s neony Françoise Morelleta Deep dark ligth blue, který byl umístěn v refektáři. Jeho propojení s architekturou bylo zcela zřejmé. Široké černé pruhy uspořádané do kříže vytvářely ozvěnu masivním betonovým překladům stropu a křehké modré neony dokonale přizvukovaly jemným liniím betonové podlahy. A přesto nebyl obraz původně určen pro prostor kláštera!
Ve hře plastických odrazů a souladů rezonovala ocelová socha Vertical Iana Tysona, umístěná v roce 2010 do atria, kde se kříží hlavní komunikační spojnice, jako odpověď na překrývající se objemy prostorů. Le Corbusier s oblibou prohlašoval, že architektura je „důmyslná, přesná a velkolepá hra objemů propojených ve světle“. A skutečně. Pozorování světelných proměn na skulptuře diváka přimělo nahlédnout samotnou stavbu La Tourette jako obrovskou sochu, s níž si pohrává světlo. Podobnost objemů, soulad s architekturou, ozvěny.
Někteří umělci přistoupili k La Tourette úplně jinak. Platí to především o Anne a Patrickovi Poirierových. Při pobytu ve Ville Medici na začátku kariéry je rozhodujícím způsobem zasáhly zdejší rozvaliny a odlitky fragmentů antické architektury, které zde pořídili, podtrhují křehkost těchto staveb. Od této chvíle až do současnosti se oba umělci zabývají pamětí, křehkostí člověka a křehkostí civilizace. Konstatují, že všechny kultury po sobě nezanechávají nic než ruiny, úlomky, jež pronikají až k nám.
Anne a Patrick Poirierovi představili v La Tourette soubor svých současných prací, z nichž některé vznikly přímo in situ. Při seznámení se s klášterní architekturou je zasáhla hmota, nedokonalosti betonu, „kůže“ zdí a na místě zrealizovali sérii jemných otisků těchto nerovností povrchu provedených na bílém, velmi poddajném japonském papíře. Všechny tyto otisky drsné hrudkovité omítky či vroubkování pilotů, pojmenované Mémoire des murs (Paměť zdí), byly umístěny na zdech kláštera, aby ukazovaly křehkost této stavby a působily na hrubém betonu jako jeho „kůže“. Tváří v tvář mohutnému, dosud stojícímu místu svého vzniku tyto otisky kladly otázku, jaká stopa tu po něm zůstane. Visely tam jako připomínka, že i tyto zdi se jednou rozpadnou, neboť lidské stavby, byť by byly sebekrásnější, nemají příslib věčného života.
Velká část veřejnosti z blízkého okolí se se současným uměním seznamuje právě díky výstavám v La Tourette. A to, že tato setkání jsou i pro ně obohacující, se ukázalo např. v roce 2009, kdy bylo v kapitulní síni nainstalováno Morelletovo dílo tableau 5°–95° penché vers la gauche (obraz 5°–95° nakloněný doleva), s modře neonovým rohem. Obraz vyzýval k tichu. Výsostně jemné dílo bylo zvýrazněno rámováním, které tvořily mohutné nosníky a pilíře z betonu. Když člověk postál několik okamžiků před obrazem, zasáhl ho kontrast materiálů, hladkého bílého povrchu plátna a rovněž bílého, ale hrubého povrchu zdi. Světlo z obrazu si s ním pohrávalo a na obživlé zdi nabízelo pohledu diváka „ticho“. Pozvání k vnitřnímu tichu.
Skupina dvaceti mladých, osmnáctiletých návštěvníků z nedalekého města tuto pozvánku k vnitřnímu tichu skutečně přijala. Když si nejprve poslechli stručný výklad o obraze, zůstali dlouhou chvíli mlčky stát. Nikdo jim mlčení nepodbízel ani nenutil. Ticho se zrodilo z energie, jež z plátna vyzařovala a silně na ně působila. Společné mlčení se pro tyto středoškoláky stalo skutečně hlubokou zkušeností. Podobných setkání se nejen před Morelletovým dílem odehrálo ještě několik.
Propojení živého duchovního místa, architektonické kvality kláštera a vysoké umělecké úrovně zvolených exponátů činí z každé výstavy naprosto ojedinělý zážitek. Díla totiž nejsou v klášteře pouze vystavena, nýbrž ho „obývají“. Získávají smysl i díky své přítomnosti v obývaném prostoru.
Náročný program expozic musí odpovídat úrovni přísné Le Corbusierovy architektury, stejně jako způsobu života, který se v klášteře vede, i s jeho vlastními nároky a požadavky. Tato umělecká setkání mají velký význam pro život zdejší komunity, která musí zůstat místem otevřenosti a pokračovat ve svém poslání setkávat se s tvorbou současnosti. Mají ovšem význam i pro pozvané umělce, jejichž díla na čas „přesídlí“ do vynikajícího architektonického prostoru, ve kterém se odehrává lidský, duchovní i kulturní život současně. A konečně mají velký význam také pro návštěvníky, kteří zahrnují jak osvícené milovníky a odborníky na současné umění, tak novopečené objevitele z blízkého okolí. Proměňují jejich pohled na klášter i na díla, jež zde spatří. Mimo to umělecká setkání v La Tourette otevírají nejenom možnost podívat se na známé věci jinak, ale také proměnit svůj vnitřní pohled.
Text vznikl na základě dvou přednášek pronesených v Praze
na Fakultě architektury ČVUT v dubnu 2014.
Z francouzštiny přeložila Věra Vejrychová.
Marc Chauveau OP je francouzský dominikán, komisař výstav současného umění
v klášteře La Tourette. Více se o klášteře La Tourette a tamních aktivitách můžete dozvědět na webových stránkách kláštera: http://www.couventdelatourette.fr.