Číslo Salve o Ukrajině, které držíte v ruce, doprovází fotoreportáž architekta Pavla Nasadila (* 1975). Autor vystudoval Fakultu architektury ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 2005 vede úspěšnou architektonickou kancelář FAM architekti. Díky vítězství v několika architektonických soutěžích pracuje na projektech pro veřejnou správu, města, instituce i soukromé klienty. Získal několik ocenění. V letech 2015–2018 byl také vedoucím ateliéru navrhování na Architectural Institute of Prague (ARCHIP).
Ve volném čase se Pavel Nasadil intenzivně věnuje dokumentární fotografii. Ve svých fotografických cyklech zachycuje často bolestivá místa, periferie současného světa: věznice pro mladistvé v africké Sieře Leone (vítězná série Czech Press Photo 2018), rybáře v Senegalu, školu pro slepé děti v Rangúnu, slum ve Freetownu. Je externím spolupracovníkem magazínu Respekt, kde reportáže publikuje. Frontovou linii na Ukrajině navštívil Pavel Nasadil letos v červenci. Pozvala ho jedna z jeho studentek na ARCHIPu, která pochází ze Severodoněcku v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Své zkušenosti zachytil v následujícím textu.
Na cestě do východoukrajinského pohraničního města Stanycja Luhanska v regionu Luhansk projíždíme několika checkpointy ukrajinské armády. Dostáváme instrukce, kudy máme a kudy v žádném případě nesmíme jet, abychom neskončili v náruči proruských separatistů, kteří již čtyři roky okupují nedaleké území, samozvanou Luhanskou lidovou republiku. Luhanská lidová republika je uznávána pouze sousední Doněckou lidovou republikou a Jižní Osetií a nemá žádný mezinárodní status. Stanycja Luhanska je široko daleko jediný přechod z Ukrajiny na separatisty okupované území. Přechod je určen pouze pro pěší, nikoli pro automobilovou dopravu. Jsme 900 kilometrů od Kyjeva, v rohu Ukrajiny, který usiluje o odtržení a připojení se k Rusku. Napětí v autě stoupá, neboť jsme zároveň pouhé tři kilometry od hranic s Ruskem. Odsud je Ukrajina nejzranitelnější.
Náš řidič Aljoša pochází z pět kilometrů vzdáleného města Luhansk, které se už nachází na okupovaném území. Utekl odsud spolu s tisíci uprchlíky v roce 2014 poté, co začala válka. V té ztratil velmi prosperující firmu na pěstování žampionů. V Luhansku má rodiče, za kterými ale nemůže přijet, protože je na seznamu uprchlíků a byl by okamžitě zajat. Maxim, který nás doprovází, je vojákem 1. luhanské brigády ukrajinských ozbrojených sil. Ve Stanycji Luhanska žije jeho sestra, které separatisté již čtyřikrát zaútočili na dům. Celé město leží v ruinách. V letech 2014–2016 bylo téměř vše zničeno, rozstříleny byly domy, restaurace, benzinové pumpy. Nikomu se nechce budovy rekonstruovat, jelikož se bojí, že budou zničeny znovu, a to i přes to, že oficiálně panuje příměří, uzavřené mezi oběma stranami 12. února 2015 v rámci druhého Minského protokolu. Na příměří dohlíží Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, mezi oběma stranami se každý den pohybují bíle odění pracovníci s logem OSCE, kteří situaci monitorují. Jejich pracovní doba je však pouze mezi 9.–16. hodinou. Jakmile odpoledne odjedou, začínají boje a příměří se těžce porušuje. Navzdory Minskému protokolu využívají proruští separatisté těžkou bojovou techniku (kalibry nad 120 mm včetně raketových a tankových střel). Boje začínají před soumrakem, nejtěžší střelby pak probíhají v noci. Stanycja Luhanska je díky poloze na frontové linii častým terčem bojů a útoků. Poslední útok ze strany separatistů proběhl před třemi měsíci. Čas od času pronikají během noci separatisté na ukrajinské území a kladou zde v okolí silnic a v již zničených domech miny. Maxim pečlivě dohlíží na to, kam šlapeme. Mimo asfaltovou cestu nelze sejít, miny mohou být kdekoli.
V takzvané šedé zóně, která je pásmem nikoho, mezi Ukrajinou a okupovaným územím, objevujeme humanitární, lidskou a politickou katastrofu. Přechodem denně projde deset až dvanáct tisíc lidí. Většina z nich stojí několikahodinové fronty, což je ve 40stupňovém vedru na hranici lidských možností. Chybí stín, stromů je málo. Mnoho z nich bylo pokáceno, vypáleno nebo rozstříleno. Teprve nedávno zde UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) vybudoval dřevěný přístřešek, pod který se mohou lidé před sluncem a deštěm schovat. Na všechny přítomné připadá pouhých pět latrín. Není možné zde zakoupit nic k jídlu ani k pití. Používání mobilního telefonu je kvůli nebezpečí špionáže striktně zakázáno. Třímetrová silnice mezi oběma hraničními přechody je lemována minovými poli s červenými rusko-ukrajinskými nápisy varujícími před nebezpečím. Lidé však zcela neuváženě zákaz vstupu na minová pole porušují a posedávají ve stínu stromů za vyznačeným pásmem. Dva kluci se tady válí a baví se. Žena za cedulí s minami telefonuje. Maxim se snaží probudit a vykázat starého pána, který se opil a v tom vedru si sednul do vyznačeného pásma i s vozíkem plným okurek.
Je třeba zdůraznit, že přes přechod chodí téměř výhradně Ukrajinci, kteří žijí na okupovaných územích. Z devadesáti procent se jedná o důchodce, kteří si na Ukrajinu chodí vyzvedávat svůj druhý důchod. První, byť minimální, dostávají od separatistické administrativy. Často jsou to lidé imobilní, které na vozíku z jedné strany na druhou převáží ukrajinští dobrovolníci, riskující zajetí a vězení. Okupace je pro důchodce, stejně jako pro mnoho spekulantů a překupníků se zbožím, kteří chodí na Ukrajinu nakupovat, výhodná. Na Ukrajině je vše dostupné, zejména kvalitní potraviny, ale i lékařská péče a pracovní příležitosti. Na okupovaných územích je vše dováženo z Ruska a všeho je nedostatek.
Lidé poslušně čekají, až na ně přijde řada. V ruce drží své rodné listy, pasy a mačkají se ve frontě za plotem. Mlčí, jsou trpěliví, smutní a rezignovaní. Nemluví spolu. Pronikavě nás pozorují a z jejich pohledů cítím nepřátelství vůči nám i Ukrajině. Cítím mnoho bolesti, nenávisti a nedůvěry. Mám pocit, že pro tuto tragickou situaci není v dohlednu žádné pozitivní řešení.
…
Přijíždíme vlakem do malého města ležícího na hranici mezi Ukrajinou a územím okupovaným proruskými separatistickými silami. U nádraží na nás čeká vojenský džíp a v něm usměvavý Ivan. Pokračujeme s ním dál polními cestami a zničenými chatovými koloniemi na tajnou pozici vojenského štábu malého pěšího pluku Ukrajinské armády. Naším cílem je černouhelná důlní šachta zničená boji v letech 2016. Okolní zelená krajina je charakteristická uměle vytvořenými haldami uhelného popílku. Poetické haldy jsou však posety pozicemi separatistických vojenských sil. Jsme na frontové linii.
V bývalé administrativní budově zničeného dolu sídlí štáb jednotky. Ivan popisuje, jak se musel štáb za posledních pět měsíců již pětkrát přesouvat, vždy poté co byl napaden. Separatisté pro rozvědnou činnost využívají drony s kamerami, které čas od času vysílají na průzkumy ukrajinských pozic. Po zaznamenání pozice zpravidla útočí minometnými střelami.
Ve štábu probíhají rutinní přípravy od aktualizace map, opravy telefonních přístrojů, zásobování, monitoring až po přípravu bojových strategií, ale i rybářských prutů na víkendový výlet k řece. Vojáci se sem ve volném čase chodí připojovat na sociální sítě, jelikož je to jediné místo se signálem. Na samotných pozicích je používání telefonu bezpečnostním rizikem, a to jednak kvůli odposlechům, především však kvůli lokalizaci. Ta může mít fatální následky pro celý tým.
Štábní kuchyni velí Míša. Jídelna je zútulněna desítkami květin a pestrobarevnou výzdobou. Pod lavicemi běhají bílí králíci a štěně kokršpaněla. V plechové nádobě je pro všechny neustále k dispozici osvěžující kompot, typický ukrajinský nealkoholický nápoj. Na plotně se vaří brambory, na stole hoří svíčky, panuje zde sváteční atmosféra připomínající útulné teplo domova. Vojáci si po náročné pracovní misi v terénu musejí odpočinout, cítit se dobře.
Ivan nám ukazuje všechna důležitá místa v okolí štábu a vypráví o své vojenské kariéře, která začala narukováním už dva týdny po skončení vojenské akademie. Přicházíme společně na tzv. Bod 0, první a hlavní pozici nejblíže štábu, základnu, odkud se vychází na mise do terénu, na strategicky rozmístěné obranné pozice. Bod 0 je ze všech pozic umístěn nejvýše, tudíž je odtud dobrý výhled na širokou nádhernou krajinu Doněcka.
Kromě mužů zde slouží také dvě ženy. Starší z nich je 47 let a právě se vrací z terénu, odkládá kulomet, vestu, helmu a jde odpočívat do zemljanky. Je ve špatném rozpoložení, ve stresu. Stěžuje si na nedostatek lékařské péče a na nehumánní podmínky, ve kterých zde vojáci žijí. Druhá, mladší žena se stará o kuchyň a připravuje kávu. Ve stanu hraje televize, semifinále Chorvatsko–Anglie. Ukrajina fandí jednoznačně Chorvatsku.
Dostávám se do opevněné bašty s přichystaným kulometem. Voják s přezdívkou Mojžíš mi průzorem ukazuje nedalekou haldu, na které vlaje Ruská vlajka. Během chvíle přichází doporučení stáhnout se do bezpečí, protože separatisté zaznamenali náš příchod. Doufám jen, že ne díky odrazu ze skla mého objektivu. Mojžíš mi nabízí možnost jít s ním do terénu, ale upozorňuje na riziko střelby. Zdvořile pozvání odmítám. Netuším, že za tři dny se za vojáky tohoto pluku vrátíme a pozvání od Mojžíše dostanu znovu. Podruhé už neodmítnu.
Ve štábu pro mne shánějí neprůstřelnou vestu a helmu. Mladá medička mne do ní obléká a vysvětluje, jak se používá škrtidlo, které je klíčovou součástí výbavy stejně jako lékárnička, kterou mi suchým zipem připne na nohu. Jedeme na Bod 0, kde čekáme na Mojžíše, který je momentálně v terénu. Po půl hodině přichází za doprovodu speciální jednotky, kterou vede. Je mu 24 let, jmenuje se Ivan Pavlyšyn a je to jeden z nejrespektovanějších vojáků Ukrajiny. V bojích v roce 2014 zneškodnil ostřelovače, který ve městě Lysicanska střílel na civilisty z druhého patra hudební školy. Mojžíš je národním hrdinou s několika vyznamenáními, mimo jiné Řádem za statečnost III. kategorie. Skromný tichý kluk s pronikavým pohledem měří jen 160 centimetrů. V pluku slouží také jeho snoubenka Alina. Ivan je nejzkušenějším členem pěchoty.
Vydáváme se na cestu do údolí. Tříkilometrový pochod těžkým přírodním terénem, s vestou vážící 20 kilogramů, končí ve zničené vesnici, kde jsou rozmístěny obranné pozice. Osada byla zničena 21. května letošního roku. Okupační vojska dala jejím obyvatelům dva dny na evakuaci a poté zahájila těžký útok, který však zdejší jednotka odrazila zpět na půl kilometru vzdálenou haldu, kde vlaje Ruská vlajka. Zůstalo pár rozstřílených domů a opuštěné kočky a psi, o které se teď vojáci starají. Přicházíme k první pozici, na které poznávám tváře vojáků z předešlé návštěvy. Na místě panuje velmi dobrá nálada, neustále se vtipkuje. Dostáváme pozvání na kávu. Vojáci posedávají s připravenými zbraněmi, s nimiž se po půlhodině střídají v zákopech na hlídkách. Nejmladšímu z nich je devatenáct let, nejstaršímu přes šedesát. Někteří jsou dobrovolníci, jiní mají s armádou smlouvu na několik let. Ze všech je cítit obrovská motivace bránit svou zemi. Jsou stateční, chovají se přirozeně, s vtipem a lehkostí. Jeden z nich mne bere zákopem na místo, odkud se střílí každý den. Chlapi, co zde hlídkují, jsou až příliš klidní, průzorem pečlivě sledují pozice okupantů. „Hlavně jejich pozice nefoť, vše ostatní můžeš,“ upozorňuje Mojžíš. Pokračujeme dále zákopem, který však najednou končí. „Ještě to musíme dodělat. Teď pojď nahoru, skloň hlavu a poběž za mnou.“ Běžíme asi 50 metrů po otevřené louce k další pozici. U nedalekého potoka máme možnost si odpočinout. Jsem vystrašený. Mojžíš vezme vysílačku a tichým hlasem do ní promluví: „Udělejte tři kávy.“ Vysílačka se používá výjimečně, nepřátelé ji slyší. Hlavně žádná jména a jiné údaje, které by mohly jednotku ohrozit. Vyrážíme dalším zákopem na třetí pozici, které Mojžíš z legrace přezdívá „Penzisti“. „Penzisti“ jsou skupina starších vojáků, kteří se ubytovali v polozbořené dače. Do jedné z místností minulý týden přiletěla mina. Naštěstí v ní tou dobou nikdo nebyl. Ve vedlejší místnosti jsou u postelí kromě kulometů také obrázky světců. Na stole leží vysílačky, notebook, cigarety. Okna jsou pečlivě zahrazena pytli s pískem. Nejstarší Valentyn sedí v křesle před chatou, nad ním visí malá barokní malba krásné nahé ženy, která toto místo tak zvláštně zdobí. Na stole stojí tři kávy, boršč a vareniki. Všichni jsou rádi, že přišla návštěva, a srdečně nás hostí. Mojžíš odpočívá, sundáváme vesty a povídáme si. Šedesátiletý Valentyn vypráví, jak byli zdejší obyvatelé v roce 2014 vůči jeho jednotce nedůvěřiví. Jednou na louce za vesnicí postřelili separatisté staršího muže, obyvatele osady. Nikdo se k němu nemohl dostat, okupanti stříleli po každém, kdo se snažil muži pomoci. To se podařilo až Valentynovi a jeho kolegům. Od té doby místní obyvatelé pochopili, na které straně konfliktu jsou, a začali ukrajinské vojáky podporovat a nosit jim jídlo.
Je půl sedmé večer, když najednou slyšíme střelbu z první pozice. Mojžíš dopije kávu, dokouří cigaretu a vydává pokyn k přesunu zpět do Bodu 0. Zpátky stejnou trasou. Běžíme přes exponovanou louku do stodoly, kde čekají další vojáci, kterým právě končí služba. Tři členové pěchoty se přidávají k nám a společně vyrážíme na pochod zpět. Před posledním stoupáním k Bodu 0 odpočíváme. Všichni jsou splavení a já se nemusím stydět za to, že jsem totálně vyčerpán. Stoupáme k základně, kde už na nás všichni netrpělivě čekají. Jakmile dorazíme, ozývá se nedaleko těžká palba. Velitel jednotky dává pokyn rozvědčíkovi, aby zjistil, odkud palba jde. Ten potvrzuje, že z místa, ze kterého jsme se právě vrátili. Musíme ihned pryč. Myslím na Penzisty a na Valentyna. Na všechny odvážné muže a ženy, co se nevzdávají nadějí a tam dole brání svou zemi.