Vážení čtenáři,
město Jeruzalém nebylo nikdy klidným místem. Už rozpravy redakční rady nad tématem tohoto čísla, o kterém jsme dlouho a opakovaně uvažovali, nebyly vůbec jednoduché. A to jsme nemohli tušit, že se závěrečné práce na jeho vydání protáhnou až do doby, kdy se další z řady nekončících sporů v Jeruzalémě stanou rozbuškou vážného válečného konfliktu mezi židovským státem a Palestinci, při němž na obou stranách přijde o život několik stovek lidí, včetně malých dětí. Jeruzalém – město pokoje a míru!
Kolik je vůbec Jeruzalémů? Je jen jeden? Pokud máme na mysli fyzické místo v Judských horách, lze v jistém smyslu mluvit o jednom Jeruzalému. Právě v tom ale tkví jádro problému. K tomuto nepříliš rozlehlému místu se vztahuje tolik náboženských, kulturních a politických významů, že je vlastně nemožné mluvit o Jeruzalému jednoduše v jednotném čísle. Stejně tak není možné pokrýt veškeré bohatství a šíři tohoto fenoménu v jednom čísle Salve. Na druhou stranu jsme se nechtěli tohoto důležitého a zajímavého tématu jen tak vzdát. Dílčím způsobem jsme se předmětu našeho zájmu dotkli už v čísle věnovaném dominikánské Jeruzalémské biblické škole (3/2009). Tematicky příbuzné je také číslo Arabské křesťanství (2/2016) či Pierre Claverie OP (2/2019). Nezbylo nám než se pustit do díla s vědomím, že zachytíme jen malou část reality. Přesto doufáme, že se nám podařilo postihnout alespoň podstatné aspekty.
Putování po významových rovinách Jeruzaléma, ke kterému vás zveme, začínáme přehledem biblické teologie. Vděčíme za něj slovenskému biblistovi Jozefu Jančovičovi. Seznamuje nás s místem a s jeho jmény, a především s teologickými významy, jak se utvářely v průběhu dějin vyvoleného národa a jak se promítly do kanonických textů období První smlouvy. Užitečné je závěrečné shrnutí novozákonní teologie Svatého města.
Zakladatel zmíněné biblické školy Marie-Joseph Langrange OP jí vtiskl do vínku heslo „documenta et monumenta“. V duchu této zásady zařazujeme po zkoumání textů svatých Písem průřez archeologickými výzkumy. Filip Čapek z Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy je jejich přímým účastníkem. Ve svém příspěvku pro Salve se věnuje srovnání biblických výpovědí o dějinách Jeruzaléma a „Šalomounova“ chrámu s poznatky založenými na archeologických nálezech. Staví vedle sebe dva velmi odlišné obrazy. Na první pohled by se mohlo zdát, že každý z pramenů vypovídá o jiné realitě. Filip Čapek ovšem nedochází k závěru, že je zde nepřekonatelný rozpor vyznívající v neprospěch biblického poselství. Řešení spočívá v uvědomění si faktu, že jeden i druhý pramen vypovídá o téže realitě svým vlastním způsobem. Biblickým vyprávěním náleží „pozoruhodná svébytnost“, jejíž zásluhou jsou tradované dějinné vzpomínky transformovány do formativní výpovědi určené pro čtenáře-současníky vzniku textu. Autor biblického textu se opírá o minulost, aby ve své době vytyčil cestu směřující k budoucnosti. Minulost i budoucnost jsou podávány idealizovaně. Dávají však smysl přítomnosti, byť je všem ideálům vzdálená. Díky těmto dvěma úvodním textům se rovnou dostáváme ke klíči, který nám otevře dveře k porozumění dalším textům tohoto čísla.
Následující tři články prezentují pohled na Jeruzalém v perspektivě tří monoteistických náboženství, která se všechna k tomuto Svatému městu vztahují. Sérii otevírá studie Aleše Weisse věnovaná tématu Jeruzaléma v rabínském judaismu. Provádí nás jednotlivými údobími, aby nám ukázal, že „každý myšlenkový a kulturní proud v judaismu má svůj vlastní Jeruzalém“, ale především že až do současnosti zůstává Jeruzalém jedním z podstatných prvků židovské duchovnosti. Každá z interpretací má svou vlastní hloubku a je inspirativní také pro křesťany. Druhý pohled přináší Pierbattista Pizzaballa, současný jeruzalémský latinský patriarcha. Text, který publikujeme, psal ještě jako františkánský řeholník zastávající funkci kustoda Svaté země. Jeho přístup je určován perspektivou menšiny. Dokonce připouští, že hlas křesťanů nemá vedle dalších protagonistů politických a náboženských diskuzí o Jeruzalému téměř žádnou hodnotu. Klade nám však zásadní otázku: Jakou roli má dnes Jeruzalém a jeho jedinečnost v životě křesťanů? Nedává hotovou odpověď, ale nabízí zajímavá teologická východiska. Jeho přístup je přitom realistický a hledá řešení přiměřená každodennímu životu místních lidí bez ohledu na náboženskou příslušnost. Zkušenost menšiny činí patriarchu velmi citlivým k mezinárodním souvislostem, které vnímání Svatého města a postavení místní komunity arabských křesťanů dělají ještě spletitějším. Křesťanství má však bytostně vtištěnu dimenzi univerzality. Proto také Pizzaballa zdůrazňuje, že Jeruzalém je kulturním dědictvím celého lidstva a jeho budoucí existence není myslitelná bez přítomnosti nejen Židů a muslimů, ale také křesťanů. Jedině zachování univerzální povahy města může udržet jeho skutečnou identitu. Sérii uzavírá palestinský islámský učenec Mustafa Abú Sway. Také jeho příspěvek, přednesený na Papežské univerzitě Gregoriana, je pojatý v širší teologické perspektivě. Bůh je stvořitelem světa, a proto je také jeho jediným skutečným vlastníkem. Člověku je země svěřena do dočasné správy. Celá Země je chápána jako jedna velká mešita, tedy místo, kde člověk Boha chválí. Po Mekce a Medíně je také Jeruzalém haram, tj. svaté místo, a nachází se ve Svaté zemi. S tou zemí je spjat Abraham a Mojžíš a je zemí dětí Izraele. Jeruzalém je Dům Svatého, a právě k němu se váže Noční cesta proroka Muhammada. Z místa, kde stojí mešita Al-Aksá, vzal Bůh proroka do nebe. Tři svatá místa tak představují tři opěrné body muslimské identity.
Po prezentaci náboženského významu tří současných autorů se v historické perspektivě hlouběji ponoříme do cíleně interpretativních přístupů k našemu tématu. Tvoří je opět trojice textů, které se dívají na Jeruzalém z křesťanské perspektivy v různých obdobích putování církve dějinami. Patrolog David Vopřada ukazuje, že už od samého počátku se křesťané ptají, jak rozumět v kontextu dějin spásy dramatickým dějinným událostem, které se přehnaly přes Jeruzalém, a jaký duchovní význam pro ně mají místa, kde se odehrálo Ježíšovo velikonoční tajemství. Po konstantinovském obratu se Jeruzalém stává poutním místem křesťanů, čímž se dostává do živého povědomí církve a ovlivňuje její život daleko za hranicemi Svaté země. Písmo Starého i Nového zákona a následně zkušenost prvních křesťanských generací otevírají cestu k duchovnímu chápání Jeruzaléma, což kromě jiného znamená odpoutávání se od Jeruzaléma pozemského a rozvíjení nauky o Jeruzalému nebeském, který je různými způsoby spjat s církví. Alegorizace a spiritualizace tématu Jeruzaléma skýtá nepřebernou paletu významů. Je zcela zřejmé, že od samého počátku není ani pro křesťany Jeruzalém jen jeden.
Literární historik Martin Bedřich přináší sondu do humanistického myšlenkového světa a ukazuje, jakou roli sehrála jedna výpravná mapa Jeruzaléma z druhé poloviny 16. století v raně novověké představivosti. Co na tom, že její autor nebyl kartograf, a že dokonce sám v Jeruzalémě pravděpodobně nikdy nebyl? Mapa si nekladla za cíl zpravit pozorovatele o geografických parametrech Svatého města ani posloužit poutníkovi k lepší orientaci na místě. Smyslem bylo vytvořit co nejživější představu o Ježíšově křížové cestě a vyvolat co nejrealističtější spirituální prožitek. Autor příspěvku ilustruje přechod od historického Jeruzaléma s bohatou výbavou biblických významů do světa imaginace novověkého člověka. Idealizovaná podoba města se tak stává vnitřním duchovním prostorem, ve kterém pozemské místo, vzdálené a pro většinu lidí nedosažitelné, dostává svůj opravdový, eschatologický význam.
Současný dominikán Olivier-Thomas Venard se pustil do nelehkého úkolu židokřesťanského dialogu. Na základě vlastní zkušenosti dlouholetého pobytu v Jeruzalémě formuluje obtíže, na které křesťan žijící ve Svaté zemi naráží. Venard pobývá v dominikánské biblické škole situované ve východním Jeruzalémě, díky čemuž je každodenně konfrontován s postavením Palestinců. Úzce spolupracuje s židovskými specialisty po celém světě. Rozporuplné zkušenosti na všech stranách nedovolí přemýšlivému Venardovi utvářet si idealizované obrazy diktované černobílým viděním světa. Drsná realita ho vede k poctivé teologické reflexi, která není útěkem mimo reálný svět. Naopak definuje řadu závažných obtíží. Kromě intelektuální poctivosti je k tomu nezbytná i odvaha, protože řešení rozhodně nejsou na dosah. Podařilo se mu proniknout izraelskou duši, jeho svědomí je ale rozpolcené.
Předěl mezi oběma tematickými celky tvoří rozhovor se zkušeným českým novinářem a reportérem, který se pohyboval na frontových liniích konfliktu mezi židovským státem a Palestinou. Náhled Jakuba Szántó na složitou problematiku výstižně vyjadřuje název, který dal své knize: Z Izrastiny s láskou. Jeho náklonnost ovšem není ani v náznaku poznamenána naivitou. Vidí pozitivní stránky, stejně jako vážné nedostatky na obou stranách. Nezastírá ani faktický útlak křesťanů v zemích Blízkého východu a jejich politické zneužívání diktátory. Ani vztahy Vatikánu či západních křesťanů k vlastním komunitám ve Svaté zemi nevidí jednostranně.
Rádi jsme do čísla dále zařadili zprávu Ivany Yael Nepalové o novém knihovním fondu, jeruzalémské knihovně Ústavu dějin Akademie věd ČR. S tématem čísla koresponduje také knižní recenze.
Texty tohoto Salve vykreslují Jeruzalém jako nesmírně členitou a všemi barvami oplývající krajinu. Vždyť i kamenný Jeruzalém, starý i nový, takový je. A přece to všechno není než skica, na které je tu a tam propracovanější detail. Podaří se nám v tom všem nalézt nějaké jednotící prvky? Pokusím se některé načrtnout.
Podle biblického podání byl Jeruzalém symbolem jednoty, protože nepatřil žádnému z izraelských kmenů. Můžeme si klást otázku, jak by se tato idea mohla uplatnit v současné historické realitě. Izajášova univerzalistická vize spásy a samotného Jeruzaléma by mohla naznačovat, jakkoli „se v této chvíli jeví jako neskutečně vzdálená“ (Weiss), že se Jeruzalém může stát domem modlitby pro všechny národy, tedy pro všechna náboženství, která se k němu vztahují. Všem rozumně a realisticky uvažujícím lidem je jasné, že politické a vojenské boje o nadvládu nad Jeruzalémem nemohou vést k trvalému řešení konfliktů. Jeruzalém, který by exkluzivním způsobem nepatřil nikomu, tzn. ani Židům, ani křesťanům, ani muslimům, by vlastně v důsledku patřil všem. Narativy nárokující si Jeruzalém na úkor druhých musíme dokázat proměnit do dílčích aspektů jedné sdílené vize (srov. Weiss). Jeruzalém je jediné místo na světě, kde vedle sebe žijí všechny křesťanské církve a vztahují se k němu jako k mateřské církvi. Jako nikde jinde na světe je zde patrné rozdělení křesťanů a zároveň je Jeruzalém znamením jednoty všech (srov. Pizzaballa). Člověk má jako Boží náměstek na zemi usilovat o uskutečnění spravedlnosti pro všechny lidi a lidé se mají vzájemně předhánět v konání dobrých skutků (srov. Sway).
Ve všech přístupech k našemu tématu můžeme narazit na rozlišení historické, fyzické a pozemské stránky Jeruzaléma a jeho věčné, duchovní a nadpozemské dimenze. Obě složky přitom patří nerozdílně k sobě, prostupují se a teprve jejich spojení do jednoho celku může přivést k pochopení skutečného významu Jeruzaléma. Tento koncept je nesmírně blízký teologickému pojmu svátosti, který se v několika textech dokonce explicitně objevuje. Svátostnou povahu má Jeruzalém v biblické i rabínské tradici. Svátostný význam Jeruzaléma je vlastní patristické exegezi a následné křesťanské teologické reflexi. Dvě spojité složky Jeruzaléma jsou přítomny v muslimském uvažování o Svatém městě. Už dnes je Jeruzalém městem pokoje, protože je svátostí pokoje – toho pokoje, který je Božím darem a jenž do naší časnosti vyvěrá z eschatonu. Jako ve viditelném znamení je nebeský Jeruzalém se všemi svými charakteristikami přítomen už v nynějších dějinách světa a v jeho náboženských společenstvích, a to navzdory všem limitům, které s sebou pozemský Jeruzalém nutně nese.
Jeruzalém je pro všechny městem pokoje. Nikdo se nechce vzdát historického, fyzického Jeruzaléma a všichni také hledají jeho duchovní významy. Autentické duchovní významy však nebudou chtít nikoho jiného vyhánět z pozemského Jeruzaléma. V nebeském Jeruzalému je jistě dost místa pro všechny. Náboženská dimenze, bez které si Svaté město Jeruzalém ani nelze představit, není přítěží nebo překážkou. Je jeho přirozeností a vytváří jeho identitu. Jestliže má současnost Jeruzaléma k pokoji daleko, srdce mnoha lidí, kteří v něm žijí, putují do něj nebo se s ním spojují v mysli, obývá touha po pokoji pro toto město. Ta už je dnes přítomná. K jeho dosažení jsou tato srdce nesená nadějí. Rozbroje a nesváry léčí gesta lidskosti, která si mohou prokazovat významní náboženští představitelé, jako například papež František a ájatolláh as-Sistání, zmiňovaní Jakubem Szántó, anebo bezvýznamní sousedé lišící se svou náboženskou příslušností. Každé takové gesto lidskosti je velké.
Různých přístupů k tématu Jeruzaléma, a to i v rámci jedné náboženské tradice, naleznete na následujících stránkách mnoho. Duchovních významů budete moci objevit ještě více. I když to všechno je jen malou ochutnávkou, přece věříme, že se váš duch nasytí a vaše duchovní obzory se rozšíří daleko za hranice toho, co je zde jen nastíněno. Proč bychom každý nemohli mít svůj Jeruzalém, město pokoje s otevřenými branami, pohostinné pro všechny?
Benedikt Mohelník OP