Milé čtenářky a milí čtenáři,
na počátku tohoto čísla stála výstava Duše peněz, která proběhla již před sedmi lety v holešovickém DOXu a udělala na mě trvalý dojem. Výstavní projekt představil prostřednictvím děl řady umělců peníze jako fenomén, jehož jsme všichni – dobrovolně či nedobrovolně – součástí. Jednotlivé instalace zkoumaly způsob a důsledky toho, jak peníze v současné společnosti ovládají a kolonizují různé aspekty života, které mohou být až absurdní. Pro mě velmi silnou částí expozice bylo představení čínské praxe obdarovávat zemřelé papírovými napodobeninami bohatství, které měly na onom světě pomoci mrtvému získat přízeň duchů a umožnit mu bohatý život, stejný nebo ještě lepší, než jakého si mohl užívat zde na zemi. Výstavní prostor tak zaplňovaly papírové napodobeniny bankovek, zlatých cihel, různých výdobytků blahobytného života, papírové mercedesy, ale třeba i papírový invalidní vozík.
Od výstavy již nějaký čas uběhl, a stejně tak i od události, která významně provází církev poslední doby. Zhruba deset let po církevních „restitucích“ spojení slov církev či křesťané na straně jedné a peníze na straně druhé stále rezonuje. Na jedné straně peníze nějakým způsobem do našeho života zasahují, život v podobě, v níž jej v této své vezdejší existenci vedeme, umožňují, mohou mít a leckdy mají velmi pozitivní hodnotu, když zajišťují důstojnou kvalitu života nejen nám, ale také našim blízkým, známým i neznámým. Na straně druhé ale mají pověst něčeho, co je tak trochu šmucik, co nebývá předmětem „duchovních rozhovorů“ a o čem se v církevním prostředí moc nemluví. A současně církev disponuje penězi a majetkem a leckdo z toho nemá dobrý pocit, protože peníze a majetky mají moc kontaminovat a korumpovat.
Ježíšovi učedníci s tím mají ostatně nemalé zkušenosti již od nejranějších dob. Na straně jedné tu je Jidášova zrada Ježíše pro „třicet stříbrných“, na straně druhé se peněz neštítí ani Ježíš; když své žáky učí modlit se, nechá do „otčenáše“ proniknout prosbu, která tehdejším uším zněla: „A odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme našim dlužníkům.“ (Mt 6,12) Prvotní význam těchto slov byl spíš než ekonomický „spirituální“, nebo ještě lépe spirituálně-ekonomický, protože součástí Ježíšovy cesty, jak s ní seznamuje své učedníky, je i způsob, jak se stavět k dlužníkům. Stejně tak bychom u Pavla nalezli koncept darování peněz potřebným (konkrétně jeruzalémským křesťanům) vyvěrající z toho, že Kristus se stal chudým, aby nás obohatil (2Kor 8,1–8). Na druhé straně tu je také postesk autora Skutků apoštolů, že na počátku měla „obec věřících jednu duši a jedno srdce a vše společné“ (Sk 4,32), což implikuje, že v realitě jeho všedního dne to již o církevních obcích tak docela neplatilo.
U biblického chápání peněz a bohatství začínají také jednotlivé články tohoto čísla. Gabriela Ivana Vlková OP si nejprve z biblickoteologického hlediska všímá peněz a jejich místa ve staro- i novozákonních knihách a ukazuje, jak ambivalentní pohled Písmo na peníze a bohatství přináší. Na jednu stranu může být bohatství chápáno jako projev Hospodinova požehnání, na straně druhé je ale „štědrost našeho Pána“, který se zřekl všeho (srov. 2Kor 8,9; Flp 2,7), zásadním okamžikem dějin spásy, totiž vtělením, které staví na hlavu každé lidské uvažování o tom, co znamená být bohatý a požehnaný Bohem. Hyacint Ullman OP se pak ještě konkrétněji zaměřuje na Ježíšův postoj k penězům, kdy se ptá, jak Ježíš o penězích mluví a co se snaží své následovníky naučit. Pro nazaretského řemeslníka jsou peníze běžnou součástí života, objevují se v mnoha podobenstvích a Ježíš nemá důvod o nich nemluvit – a přitom se jeho život kolem peněz netočí.
Peníze byly tématem i v rané církvi, kde lze nalézt až absurdní scénky spojené s penězi, jako třeba o zpronevěře a lichvě připisované na přelomu 2. a 3. století Kalixtovi, později římskému biskupovi, prvnímu toho jména. Z této doby se dochoval výklad Klementa Alexandrijského nad perikopou Mt 10,17–31 par, která si klade otázku: „Který boháč bude spasen?“ Jana Plátová se nezastavuje u zajímavé varianty Klementova evangelního textu, ale poutavě představuje i alegorickou interpretaci Ježíšova učení, která ponechávala bránu království nebeského otevřenou i těm, kdo byli při penězích. Všímá si přitom „božského obchodu“, kdy za peníze rozdané chudým si bohatí podle Klementova podání „kupují“ nesmrtelnost. V něčem podobný přístup k penězům lze nalézt i u Ambrože Milánského, který výrazně kritizoval zneužívání majetku bohatými jen pro vlastní prospěch. Text věnovaný tomuto církevnímu učiteli představuje jeho teologii bohatství a chudoby, úzce spojenou se vztahem ke Kristu chudému. Co může být z Ambrožova díla nosné i dnes, je jeho přesvědčení, že pomoc chudým není pouze sociálním gestem, ale má co do činění s celým Božím plánem spásy i s vlastní cestou k Bohu.
Historický exkurz do chápání pojmu peněz završuje shrnující článek Petra Zahradníka, který se věnuje otázce, nakolik jsou peníze reálné a co se tímto pojmem vlastně myslí, jakým způsobem peníze fungují a jak se tato jejich funkce v průběhu posledních tisíciletí jejich existence vyvíjela. Semknutá podoba jeho pojednání nabízí základní definice a úvahy, které umožní dále promýšlet téma investic a dluhu v dnešní době.
Nad touto otázkou se z etického hlediska ve světle současných katolických i evangelických dokumentů zamýšlí Petr Štica, jehož článek se dotýká i otázek spojených s investováním peněz v církevním prostředí a s problematikou správy církevního majetku. Inspirace z německého prostředí by mohla povzbudit i české církevní kruhy k vytvoření principů odpovědného a udržitelného zacházení s penězi a majetkem – a to nejen pro investice církevní, ale i osobní a podnikatelské. Etickým rozměrem peněz se ale zabývají i ekonomové ze sekulárního prostředí, kteří promýšlejí například otázku morálního zacházení s kryptoměnami. Ty, stejně jako další moderní distribuované ekonomické nástroje, představují svět většině obyvatel dosud nepřístupný; mnozí dosud obtížně chápou, co se vůbec např. Bitcoinem míní a co může přinést dobrého. Dominik Stroukal a Pavel Peterka se ve svém textu věnují otázce, nakolik jsou dnešní peníze vznikající dluhem mravné a zda Bitcoin a další kryptoměny nemohou představovat nový morální základ pro tvorbu peněz a nakládání s nimi.
Tematika dluhu se pak prolíná i dalšími články, k jejichž vydání nás vede fakt, že současná populace má s dluhem zkušenost, je enormně zadlužená a vysoké procento lidí kvůli nesplácení dluhů čelí dokonce exekucím. Právě zadlužení jsou v současné společnosti obecně považováni za „ty špatné“ či „nezodpovědné“. Historička ekonomického myšlení Antonie Doležalová sleduje dějiny dluhu, dlužníků a věřitelů a ukazuje, že se nejedná o samozřejmý pohled. Až do poměrně nedávné minulosti nebyl tím špatným dlužník, ale naopak věřitel: a možná je právě toto perspektiva, kterou by s ohledem na sociální problémy, jež společnosti půjčující téměř komukoli na nezanedbatelný úrok vytvářejí, stálo za to vzít znovu v úvahu.
Situaci zadlužených lidí neschopných splácet své závazky potom z právního hlediska popisuje Vilém Anzenbacher, který se právními podmínkami dlužníků v Česku dlouhodobě zabývá. Jeho text nasvětluje, jak nehostinné je právní prostředí pro sociálně slabé v naší zemi a poukazuje také na pramalou vůli zákonodárců postavit se na stranu chudých a ve změti pravidel dostatečně se neorientujících obyvatel. Pandánem k tomuto textu je pak rozhovor s Radkem Háblem, jedním z inspirátorů „Milostivého léta“, tedy série pokusů oddlužit alespoň část těch, kteří spadli do začarovaného kruhu exekucí, jenž také nastiňuje současnou situaci i perspektivy dalšího vývoje, které se nabízejí ze zkušeností v okolních zemích.
Křesťané jsou přesvědčení o tom, že evangelium je cestou, jak dosáhnout blaženosti. Být šťastný, zažívat, že se mi daří, to chce ostatně každý člověk. V posledním článku čísla se tak vracíme opět do křesťanského prostředí, kde se chceme zastavit u takzvaného evangelia prosperity, evangelikálního hnutí, jež tvrdí, že autentický život s Bohem s sebou přináší také dobré zdraví a hmotné bohatství. Popularita tohoto současného proudu křesťanství v různých částech světa prozrazuje, že do náboženské oblasti nepatří pouze „duchovní potřeby“, ale i ty hmotné – jakkoli si lze jen těžko představovat, že blaženosti člověk dojde v tomto světě, v němž lze štěstí zakoušet pouze v napětí mezi „již“ a „ještě ne“.
Jsme si jistí, že se nám nepodařilo veškerou tematiku peněz a problémů s nimi spojených popsat. To ani nemohlo být naším záměrem. Přesto si ale myslíme, že si téma zaslouží pozornost, a to právě v křesťanském prostředí, kde jsou peníze často chápány pouze jako nutné zlo nebo něco, co samo o sobě poskvrňuje. Církev má ve svém tady a teď příležitost nacházet evangelní postoje k majetku a penězům, má příležitost ve svém vlastním počínání a podnikání uvádět konečně do praxe svou sociální nauku a stávat se pro společnost inspirací, když se bude zajímat o situaci slabých a potřebných a o systematické nespravedlnosti, které dopadají na společnost – kdy nesmí stát na straně vlivných a mocných, ale naopak těch opomenutých, přehlížených a využívaných.
David Vopřada