Umělecká intervence v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora
Popeleční středa – Velikonoce 2018
I. Úvodní text k postní intervenci
Ve své postní umělecké intervenci zacílil Daniel Pitín na starobylý druh kostelního mobiliáře:
na raně barokní zpovědnice. Právě na nich se v hlavním kostele jezuitského Klementina
nachází unikátní série soch svatých apoštolů od Jana Jiřího Bendla. Jde o jeden
z nejcennějších uměleckých souborů, který se v dnešním akademickém kostele u Karlova
mostu nachází. Salvátorské „skříně na hříchy“ drží také ještě jiný prim: jsou v Praze pravděpodobně
nejstarším dochovaným dokladem tohoto kdysi inovativního kostelního prvku.
Prvku, který ale již neslouží svému účelu. A když, tak jen výjimečně. To, co bylo kdysi
funkční, moderní a praktické, dnes vypadlo z „kostelního provozu“ a ustoupilo osobnější
dialogické formě zpovědi. Staré zpovědnice u Nejsvětějšího Salvátora tak slouží už jen jako
doplňkové kulisy celkové barokní atmosféry chrámu. Možná někomu připomínají vítězné
oblouky. Pro jiného jsou jen mohutnými černozlatými „podstavci“ pro dvanáct bělostných
soch. Někdo z nich má podvědomě strach. Někdo se na ně dívá spatra jako na svědky dávného
církevního tmářství a manipulativní moci nad osudy jednotlivců. Někdo je vůbec
nevnímá, a pokud ano, tak jen jako zdobný obklad bočních stěn. Lidé se do nich tisknou
už jen v zimě, když v přeplněném kostele hledají únik z ledové kamenné dlažby.
Obraznost letos osloveného umělce Daniela Pitína sestává z nečekaných kombinací, protikladných
atmosfér, rozpadlých scén a poškozených konkrétností. Pitín okolní svět i svět
rozličných vrstev lidské paměti, fragmenty jejich záznamů rozkládá, posouvá měřítka a velikosti,
aby pak vše zase sestavil do nového celku: do celku obrazu, koláže. Pitínovy obrazy,
filmy a instalace jsou samostatnými skutečnostmi, i když mnohým připomínají i zrcadla
nevědomí, záznamy snů, metafory našich pocitů, surrealistické prezentace archeologických
mikroobjevů v sutinách západní kultury. V Pitínově díle můžeme tedy zahlédnout
i jakési zápisky z výletů do hlubin lidské – kolektivní i individuální – psýché. Pro umělce
je klíčovou kategorií prostor, reálný i mentální svět jako jeviště a člověk jako vlastní režisér
i manipulátor ostatního. Pitín se nebojí mluvit o tom, že smyslem jeho práce je poznání.
V hloubce starobylých prken, ze kterých jsou vyrobeny salvátorské zpovědnice, možná
dodnes rezonují ozvěny stovek ba tisíců lidských příběhů, obav, pochybení či tragédií. Ale
tyto černé skříně byly také svědky uzdravujícího usmíření se sebou samým, usmíření s vlastními
nedostatky, usmíření s druhým člověkem. A možná tu rezonuje i lecjaký povzbuzující
vtip, odzbrojující energický nadhled barokních jezuitů. Tím, jak Daniel Pitín zasazuje
zpovědnice do kontextu vlastní umělecké vizuality, propůjčuje těmto malým kostelním vestavbám novou aktualitu, jako by je probouzel ze staletého spánku a stavěl mosty mezi
námi a těmi, kteří tu kdysi poklekli. Zpovědnice se tak možná znovu alespoň na chvíli
stanou podnětem k introspekci a hlubšímu přemýšlení i pro dnešní návštěvníky.
Norbert Schmidt
II. Rozhovor s Danielem Pitínem
Viz v tištěném čísle revue.