Vážení čtenáři,
když byla na jaře roku 2015 zveřejněna encyklika papeže Františka zabývající se etickou reflexí vztahu k životnímu prostředí Laudato si’, zapůsobila na mnohé nečekaně. Zdánlivě totiž opouštěla osvědčenou a prověřenou oblast, k níž se papežské encykliky obracely, a její nezvyklý jazyk a styl leckoho překvapily. Mnozí křesťané i nekřesťané přijali encykliku velmi pozitivně. Oceňovali, že „volá k hlubokému zájmu o životní prostředí a k osobnímu nasazení pro ně“, a poukazovali na nosnost konceptu integrální ekologie coby „spolehlivého vodítka pro posouzení a řešení environmentálních otázek“. Některé kruhy zejména liberálně- hospodářského či ultrakonzervativního ražení na ni naopak reagovaly se zdrženlivostí či skepsí. Cílem tohoto číslo Salve je uvést do hlubšího čtení encykliky Laudato si’, a to hned v několika rovinách. Rádi bychom se v něm zabývali teologickou reflexí etických otázek, které se týkají vztahu k životnímu prostředí, a základy ekologické etiky jako takové, představili vybrané linie aktuální diskuse a ukázali na současné výzvy a otázky této problematiky. Nedílnou součástí tohoto přístupu je ovšem zároveň poukaz na to, že tento typ teologické reflexe světa, ve kterém žijeme, není nějaké novum, nýbrž naopak kořen, který prorůstá veškeré křesťanské teologické myšlení od jeho počátku, resp. od jeho biblických základů. Františkova encyklika navíc jasně staví na celé tradici sociálního učení církve, na dokumentech magisteria, takže jistě nemůže být nařčena z nějakých výstředností. Do tohoto širšího kontextu staví encykliku již vstupní studie Petra Štici, která teologicky uvádí do Laudato si’. Příspěvek nastiňuje základní obsahové linie encykliky a myšlenkové tradice, o něž se papež František opírá, představuje její specifické rysy, zamýšlí se nad jejím významem pro církev i společnost a nabízí její sociálně-etický komentář. Navazující anketa, do níž přispěli křesťané různých konfesí (Václav Malý, Bedřich Moldan, Jiří Nečas, Matúš Kocian, Marek Drápal, David Pithart, br. Josef), dále rozvíjí otázku potenciálu papežova dokumentu pro celý svět.
Pohled na vztah křesťanství a ekologie v nedávné minulosti často sklouzával do prvoplánové a schematické kritiky křesťanství (a jemu předcházejícího biblického judaismu) za jejich údajnou zodpovědnost za současnou ekologickou katastrofu, kterou umožnil jejich přezíravý a kořistnický vztah ke stvořenému světu. Tento přístup, opřený o povrchní čtení zprávy o stvoření v knize Genesis, fundovaně zpochybňuje Andreas Lienkamp a ukazuje, že v základech židovského a později křesťanského vztahu ke stvořenému světu naopak stojí v prvé řadě zodpovědnost za něj.
Následující studie Ingeborg Gabrielové nasvěcuje téma z antropologické a sociálně- etické perspektivy. Autorka pojmenovává nejzávažnější ekologicko-etické otázky současnosti a poté věnuje pozornost kořenům ekologické krize, které spatřuje – podobně jako papež František – v antropologii moderní západní civilizace. Eticky odpovědný přístup k životnímu prostředí proto vyžaduje ponejprv nový pohled na člověka, k jehož formulování může výraznou měrou přispět rovněž křesťanská etika.
Přínos křesťanství pro současnou ekologickou etiku hraje důležitou roli také v článku Lucie Kolářové, který pojednává o vztahu teologie stvoření a eticky odpovědného přístupu k přírodě. Autorka v něm přibližuje, co je z hlediska teologické systematiky obsahem stvoření ve vztahu ke světu, přírodě a prostředí, zabývá se realitou hříchu a formuluje reflektovaný pojem stvoření jako možný klíč pro vztah ke světu. Následující příspěvek Zdenky Sokolíčkové zasazuje argumentaci encykliky Laudato si’ a křesťanské ekologické etiky obecně do celku současné odborné ekologicko-etické diskuse. Představuje hlavní odůvodnění, která se v současné ekologické etice vyskytují, a zkoumá potenciál antroporelacionálního přístupu encykliky Laudato si’ ve smyslu základu pro etiku životního prostředí coby etiku odpovědnosti.
Aby se sociální a ekologické podněty z encykliky dostaly skutečně do reálného života, je třeba, aby ovlivnily spiritualitu křesťanů a jejich společností. Je tedy nutné promýšlet i téma křesťanské ekologické spirituality. Papež František po právu v závěru encykliky Laudato si’ poukazuje na to, že „politika ekologicko-sociální transformace“ předpokládá takový životní styl, který jde takové politice naproti, tedy že vyžaduje environmentální odpovědnost jednotlivce. Ekologická konverze, ekologická výchova a ekologická spiritualita se v tomto světle ukazují jako důležité kategorie, jejichž reflexe mají pro ekologickou etiku zásadní význam. Poslední dva články v předkládaném Salve věnují pozornost právě tomuto tématu.
Michael Rosenberger ve svém příspěvku nastiňuje základní stavební kameny křesťanské spirituality stvoření. Nahlíží přitom křesťanskou spiritualitu stvoření z perspektivy různých teologických disciplín a zkoumá její možný přínos pro sekulární ekologickou etiku. Vojtěch Kohut OCD, znalec díla a spirituality sv. Jana od Kříže, se ve svém příspěvku zabývá otázkou tvorstva v duchovním zrání podle tohoto světce a mystika.
Pokud někteří lidé hledí na papežovu encykliku podezřívavým pohledem jako na dílo brojící proti systému globálního kapitalismu, jako na marxisticky a vůbec levicově orientovaný pamflet, jako na dílo „zelené ideologie“, je na místě, aby se křesťané tím poctivěji ponořili do skutečné obsahové, teologické, etické a kritické hloubky tohoto dokumentu a byli schopni nechat se oslovit církevním učením, které princip zodpovědného postoje ke stvořenému světu formulovalo dávno před současnými ideologiemi. Jen tak bude možné, aby se křesťané stali kompetentními a fundovanými hlasy, které budou schopny ukázat současnému člověku v dnešním komplikovaném světě cestu, jež nestaví lidskou bytost proti přírodě, ale do zodpovědné harmonie s ním.
Martin Bedřich, Petr Štica