Rupert Berger: Liturgický slovník
Praha, Vyšehrad 2008. Přel. V. Konzal, J. Vokoun a Z. Lochovský
V roce 2008 vydalo nakladatelství Vyšehrad Liturgický slovník Ruperta Bergera, přeložený z německého originálu Neues Pastoralliturgisches Handlexikon, vydaného prestižním nakladatelstvím Herder v roce 1999. Slovník navazuje na starší autorovu práci napsanou společně s Adolfem Adamem a je adresován „všem, kdo se zajímají o liturgii“ (s. 7). Spojuje v sobě snahu podat výsledky liturgiky jako historické vědy s informacemi o aktuálních předpisech, zvyklostech a tendencích pokoncilní liturgické obnovy. Německý název vystihuje „pastorační“ zaměření práce, její praktickou orientaci na pochopení toho, co shromážděná obec při liturgii dělá nebo má dělat, jak to historicky vzniklo, případně jaké to má další (jazykové, obecně náboženské, praktické atd.) souvislosti. Německý ani český titul knihy nicméně neupřesňuje, že jde v zásadě o liturgii, potažmo obec a asi i uživatele katolické římského ritu ve střední Evropě. Ne že by slovník neznal jiné liturgické tradice (jsou tu i vysloveně „byzantská“ hesla jako „Prosfora“ nebo „Proskomidie“), ale jde o to, že ke křesťanskému Východu a k reformovaným tradicím se spíše přihlíží a srovnává se s nimi. Liturgický domov – smíme-li to tak říci – má autor a i textem předpokládaný čtenář, jak bylo naznačeno, v římském ritu, změny po II. Vaticanu už pro ně, vzhledem k roku vzniku příručky, nejsou žhavými novinkami; místy dokonce vzniká prostor i pro hodnocení těchto změn (srov. heslo „Modlitby nad dary“) nebo výklad o peripetiích pokoncilního hledání teologicky i kulturně adekvátního přístupu k některým věcem (vztah německé biskupské konference ke spojení první zpovědi a prvního přijímání eucharistie u dětí).
Zaměření na německou jazykovou oblast, projevující se zvláště pečlivým přehledem platných liturgických knih a předpisů s roky a okolnostmi vydání, doplnil „českými liturgickými reáliemi“ stejné povahy Václav Konzal. Ten také slovník spolu s Jaroslavem Vokounem a Zdeňkem Lochovským přeložil. Angažmá V. Konzala je z hlediska uživatelů důležité. Právě on, člen týmu překládajícího pokoncilní liturgii do češtiny, byl nejspíše (nevím, v publikaci to není uvedeno) tím, kdo recenzovaný slovník vhodně harmonizoval s dikcí a terminologickým stylem používaných českých liturgických knih. Domácí uživatel tak nemá pocit, že sem byl slovník „přeložen“ ve smyslu „přemístěn“, ale že je dobrou pomůckou pro právě aktuální znění liturgie v českém jazyce. Můžeme to sice brát jako nenápadnou samozřejmost – ale jakékoliv diskrepance a skřípání v tomto směru bychom buď nelibě nesli, anebo by nám byly podnětem k informačnímu zbloudění.
Je nemožné „recenzovat“ jednotlivá hesla; proto zůstaneme u několika důrazových postřehů. Liturgie je tu vhodně ukotvena v antropologické bázi – hesla jako „Slyšení“ nebo „Stání“ nezabředávají do neúměrně širokých religionistických komparací, ale navádějí uživatele k základnímu porozumění „jazyku“ liturgie jako řeči založené na obecně srozumitelných (aspoň v některé době) lidských gestech, postojích a vlastnostech. Jak je to u slovníku vhodné, nezdůrazňuje autor své hodnotící postoje; přesto lze v toku informací vypozorovat jeho implicitní hodnocení jednotlivých etap dějin západní liturgie (srov. např. heslo „Barok“, zmínky o vhodnosti pokoncilních zjednodušení a návratu k dobrým, tedy jen některým, tradicím atd.). Liturgii, kterou popisuje, přijímá Berger jako kontinuální živou tradici a přirozeně přechází od informací o starověku k dnešnímu stavu; v pozadí tu cítíme ideál „dnešní“ liturgie s hlubokou historickou a teologickou perspektivou, se závazkem a úctou k tradici v balanci s respektem k dnešní kultuře. A můžeme si hned klást otázku, jestli je možné dosáhnout takového porozumění liturgii v běžné pastorační situaci (tedy ne v kurzu liturgiky na teologické fakultě nebo v angažovaném řeholním společenství). Ať je odpověď na takovou otázku jakákoliv, Bergerovou příručkou se i laickému (v obou významech, „neordinovanému“ i „neodbornému“) účastníkovi liturgie nabízí možnost vydat se tímto směrem, protože hranice mezi odborným poučením a názornou přístupností je tu podle mého vytyčena velmi vhodně a vyváženě. V této souvislosti se mi vybavila příhoda Th. J. Talleyho, reprodukovaná R. Raftem v knize Život z liturgie (Olomouc, Refugium 2008, s. 328nn.): zaujatý a vědecky činný znalec liturgie tu při „běžné“ mši uvažuje, jak tradice v liturgii působí, i když účastníci neznají detaily jejího historického formování. Je ostatně také otázka, jestli by český knižní trh snesl příručku zaměřenou (větším rozsahem, podrobnější bibliografií, hlubším historickým nebo rozsáhlejším geografickým záběrem) na užší skupinu čtenářů, než s jakou počítá Bergerův slovník, aniž by způsobil větší nakladatelskou újmu. Nemyslím případ, kdy by kniha byla plně dotovaná a nikým nepoužívaná a udělala radost hlavně svým tvůrcům.
Další autorovo implicitní jemné formování čtenářova a čtenářčina názoru se projevuje v některých obecnějších heslech. Kouzlo české abecedy například způsobilo, že hesla „Obec“ a „Oběť“, která se někdy mohou stát z hesel slovníkových bojovými a identifikačními hesly názorových skupin, spolu sousedí. Je na nich vidět, že je za nimi skryt autorův propracovaný nečernobílý teologický postoj. Myslím, že četbu slovníku lze s užitkem zahájit právě jimi.
Stopy autorovy osobní preference estetické povahy (to v liturgii samozřejmě také hraje roli) pak najdeme ve výzvách, jako je ta, že „přinejmenším evangelia by se o svátcích nadále měla zpívat“ (s. 509), nebo v upozornění na problematičnost zesilování hudby technickými prostředky.
U hesel popisujících předměty (nejpůvabnější je snad heslové slovo „Pinkl“ = „Klimpajtl“), roucha apod. čtoucího maně napadne, že instruktivnější by bylo, kdyby byl slovník v těchto případech vybaven jednoduchými pérovkami, třeba jako v Šidlovského brožuře Svět liturgie z roku 1991. Při výkladech o vzniku německých liturgických knih po koncilu pak zatoužíme po ještě podrobnějším vylíčení vzniku a edičních peripetií těch českých, formujících se za mnohem složitější situace církve v komunistickém Československu. Takových „dobrých nápadů“ umí ovšem každý recenzent vymyslet bez práce mnohem víc, na dobrém hodnocení vykonaného díla v případě našeho slovníku to ale nic nemění. Jediné, co snad vzbudí trochu lítosti, je, že odkazy na literaturu se omezují jen na tituly dostupné v češtině (s. 16) – jistě, vyjadřuje to nejspíš záměr vydat příručku hlavně pro širší laické vrstvy, ale přidat odkazy na několik používaných liturgických kompendií aspoň v některých světových jazycích by uživatelům rozšířilo obzory a usnadnilo pátrání při speciálnějších otázkách. Kromě toho předpokládám, že na počátku studia liturgiky sáhne po Bergerově knize i student, který pak bude pokračovat i k náročnější literatuře.
Nakladatelství Vyšehrad vydalo knihu v ediční řadě Teologie, kde už předtím vyšly mj. příručky vztahující se k liturgii z pera A. Adama a K. Richtera. Bergerův slovník je v této řadě vítaným přírůstkem.
Ondřej Koupil