Recenze 4/2013

Marek Starowieyski: Slovník raněkřesťanské literatury Východu. Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura
Červený Kostelec, Pavel Mervart 2012

Přestože v posledních dvaceti letech byla v češtině vydána celá řádka knih zaměřených tak či onak na téma starého a staršího období křesťanské literatury (hlavně jsou to komentované překlady textů starokřesťanských autorů, ale také monografické studie či výjimečně některé soustavné příručky), stále ještě musíme konstatovat, že patristická studia se v našich zemích vlastně teprve rozvíjejí. Na dlouhá desetiletí byla totiž osudově zasažena hlavně obdobím komunistického režimu, kdy byly kontaktu mezi oblastí filologie starých jazyků na jedné straně a teologií na straně druhé cíleně kladeny překážky takřka nepřekonatelné (mj. bylo téměř nemožné, aby teologové publikovali v odborných filologických časopisech nebo aby filologové studovali nebo viditelněji působili na teologických fakultách). Dnes se již situace podstatně zlepšila, etablovalo se už více autorů zabývajících se soustavněji řeckou a latinskou patristikou, většinou z řad klasických filologů (např. Petr Kitzler, Jiří Šubrt; někteří z nich jsou současně teology jako Jan A. Dus, Jiří Pavlík či Jana Plátová) nebo filozofů a teologů (hlavně dnes již početná a velmi plodná skupinka z okolí Lenky Karfíkové; z „čistých“ teologů starší generace nelze přehlédnout osobnost Václava Ventury), ojediněle se u nás začínají objevovat teologové, kteří si ze zahraničních studií přivezli přímo patrologickou specializaci (David Vopřada). Latinská i řecká patrologie u nás tedy vykazují poměrně slibnou dynamiku. Téměř úplně stranou u nás ale donedávna zůstávala oblast staré orientální křesťanské literatury.[1] Odborné stati s touto tematikou (resp. komentované překlady kratších pramenných textů) se v českém teologickém prostředí objevily na konci 90. let 20. století v časopise Orthodox revue (protagonistou časopisu byl pravoslavný teolog Pavel Milko), pravidelněji a hojněji pak v druhé polovině první dekády nového tisíciletí v obsáhlých svazcích revue pro východní křesťanství Parrésia (od roku 2007), kterou rediguje rusista Michal Řoutil (ve spolupráci s Pavlem Milkem) a vydává červenokostelecké nakladatelství Pavla Mervarta v rámci své edice Pro Oriente. Dědictví křesťanského Východu.[2] Ediční řada Pro Oriente vydala během posledních několika málo let také řadu monografií, vztahujících se k prostředí orientálních křesťanských církví od starověku přes středověk až do současnosti, ať už odborných studií (přeložených i původních), nebo překladů pramenných textů.[3] A právě v intelektuální „líhni“ skupiny kolem revue Parrésia a edice Pro Oriente vzešla idea předložit českým čtenářům podrobnou příručku, která by podala ucelenější obraz o křesťanství starého Orientu, resp. o starých východních křesťanských literaturách.
Idea měla být realizována přetlumočením knihy předního polského patrologa a překladatele ze starých jazyků (původním vzděláním teologa a klasického filologa) Marka Starowieyského[4] Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa wschodu (1999).[5] Tato Starowieyského práce není ostatně pro čtenáře Salve úplně neznámá: číslo 2/2003 z ní totiž v rámci svého tématu „křesťanství na Nilu“ převzalo (v českém překladu a s nepatrnými úpravami) dvě stati, „Přehled koptské patristické literatury“ a „Přehled etiopské patristické literatury“.[6] Nakladatelství Mervart tedy na podzim roku 2012 přišlo s knihou Slovník raněkřesťanské literatury Východu. Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura. V zásadě je to česká verze zmíněné polské příručky z roku 1999, ale podstatně revidovaná, inovovaná a rozšířená. Přetlumočení obstarali teolog specializující se na patrologii Walerian Bugel a polonistka Kateřina Mervartová (oba zkušení překladatelé), náročné redakční práce se ujali Michal Řoutil, Walerian Bugel a Jana Nováková (všichni redaktoři revue Parrésia).
Svazek je uveden dvojím úvodním slovem Marka Starowieyského – stručnou „Předmluvou k českému vydání“ (s. 9–10; datována 25. 1. 2012) a obsažnější „Předmluvou“ (s. 21–34; datována Vánoci 2009), která čtenáře kurzoricky uvádí do problematiky staroorientální patrologie a zároveň autorsky představuje samu publikaci. Třetí prezentující text, „Ediční poznámku“ (s. 365–368), zařadili čeští redaktoři na konec knihy a osvětlují v něm důležitá fakta daná specifiky tohoto českého vydání, zvláště pak způsoby přepisování znaků a hlásek různých abeced a jazyků.
Jádrem knihy je obsažný slovník zahrnující zhruba šest set kratších či delších encyklopedických hesel týkajících se staroorientálních křesťanských literatur (s. 35–314). Většina z nich pojednává o životě a díle jednotlivých autorů, které známe jménem, o spisech anonymních (např. apokryfní Jidášovo evangelium) nebo o souborech spisů (např. Život Kharthli, svod gruzínských letopisů z 8.–17. století). Některá rozsáhlá, často mnohostránková hesla jsou zasvěcena souhrnnému pojednání na širší téma, a představují tak vlastně přehledné monografické literárněhistorické stati o celku literární tvorby v určitém jazyce („arabská patristická literatura“, „arménská patristická literatura“, „etiopská patristická literatura“, „gruzínská patristická literatura“, „koptská patristická literatura“, „syrská patristická literatura“) nebo v rámci konkrétního ideového proudu („manichejské spisy“), někdy také o celku vymezeném kritérii žánrovými („apofthegmata patrum“ nebo „pléroforia“) i jinými, např. místem nálezu („Nag Hammádí“). Přehledně strukturovaná hesla jsou v závěru zpravidla vybavena hojnými odkazy na relevantní literaturu k tématu (edice pramenů, překlady, sekundární literatura v různých jazycích) včetně upozornění na (dosud skrovnou) existující literaturu v češtině nebo české překlady daného spisu. Slovníkový oddíl následují obsažné a užitečné přílohy: tabulky „Obecné chronologie“ (s. 317–325) podávající synoptický přehled hlavních událostí církevních dějin Arménie, Etiopie, Gruzie, Egypta a Sýrie, „Seznamy biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu“ (s. 327–344) a „Místopisný výkladový rejstřík“ (s. 345–364), jehož autorem je Michal Řoutil a který je zcela novým přínosným doplněním knihy vůči původnímu polskému vydání.
Kniha je podle mého názoru obsahově nabitá, ale přitom informačně vyvážená. Pokud jde o  grafickou a redakční stránku, je obecně zvládnuta velmi dobře, přes mnohé záludnosti, jež přináší už sama kombinace encyklopedického žánru a odborného charakteru knihy, jako je  náročná sazba v řadě jazyků (a několika abecedách či transkripcích), nejednoduchá strukturace hesel, různé přehledy a tabulky atd. Občasná (nikoli však častá!) pochybení  vzniklá většinou v redakční fázi, např. v zacházení s řeckými jmény (na s. 113 „Faustus z Byzantionu“ místo „z Byzantia“, na s. 362 „Ktésifon“ místo „Ktésifón“), v sazbě alfabétou (na s. 354 Νικέφοριον místo Νικηφόριον) či v jinojazyčném textu (na s. 74 „Esquisse d’une bibliographie der Bar Hebraeus“ místo „de Bar Hebraeus“ – chyba bez opravy převzatá z polské předlohy) neubírají nic podstatného z úctyhodného výsledku. Kniha je vizitkou skutečné mravenčí píle samého autora (i jeho méně viditelných spoluautorů[7]), českých překladatelů, redaktorů i přizvaných konzultantů.
Závěrem zbývá jen podtrhnout zásadní přínos recenzované knihy pro české prostředí a konstatovat, že se jedná o příručku po mnoha stránkách jedinečnou a pro většinu teologů i pro jiné hlubší zájemce o staré východní formy křesťanství v podstatě nepostradatelnou. V dnešní době navíc může vydání této příručky pomoci probudit i mezi širší českou intelektuální veřejností vnímavost k aktuální tragické situaci mnoha starých křesťanských komunit na Blízkém východě, a to ruku v ruce s uvědoměním, že zde nejde jen o problém v úzkém smyslu humanitární (byť hledisko ochrany lidských životů je samozřejmě primární), ale že nelze přehlížet důležitý aspekt záchrany drahocenného kulturního a duchovního dědictví. Snad tedy vydání české verze Starowieyského encyklopedické příručky u nás svým dílem přispěje i k obecnější osvětě, která by vposledku mohla vést také k účinnému konání – nepřímé i přímé pomoci ohroženým regionům, respektive tamnímu „zbytkovému“ autochthonnímu obyvatelstvu. Jak připomněl autor knihy prof. Starowieyski při jejím slavnostním uvedení v Praze na jaře 2013,[8] je naléhavým úkolem západního světa zaprvé udělat všechno, aby starobylé náboženské a etnické komunity mohly ve svých domovských zemích dál v pokoji přebývat, a zadruhé konkrétním úsilím chránit (přinejmenším co nejrychlejší katalogizací, vytvářením kopií a edicemi) nezpracované nebo ještě zcela neznámé, často nesmírně cenné rukopisné památky, které se ukrývají v dosud nezničených knihovnách mnoha tamních klášterů a církevních institucí.

Josef Bartoň



[1] Starým orientálním křesťanstvím míníme východní křesťanské duchovní tradice, jež se rozvinuly ve starověku či v raném středověku mimo většinovou řeckou (a slovanskou) jazykovou oblast.

[2] Sporadicky se příspěvky věnované staroorientální křesťanské literatuře objevují také jinde – můžeme zmínit např. i náš časopis Salve (č. 2/2003, viz níže), komentované překlady některých památek v rámci vyšehradských knižních edicí českých tlumočení staro- a novozákonních apokryfů a zejména první oddíl (s. 15–41) do češtiny nedávno přeložené knihy známého biblisty Bruce Metzgera: Starověké a anglické překlady Bible. Praha, Česká biblická společnost 2010 (z angličtiny přeložil Dominik Opatrný), kde jsou poměrně podrobně představeny staré překlady Písma do syrštiny, koptštiny, etiopštiny, arménštiny, gruzínštiny a arabštiny, ale i velmi torzovitě dochovaná tlumočení do sogdijštiny a núbijštiny.

[3] Vedle recenzované knihy jde o tyto publikace: Ilarion Alfejev: Izák Syrský a jeho duchovní odkaz. Přeložili Michal Řoutil a Jaroslav Brož. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2010; Pavel Mikeš – Zdeněk Poláček: Moudrost Etiopie: amharská přísloví. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2008; Arménské kroniky od jezera Van (16.–18. století). Přeložila Petra Košťálová. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2011; Monika Šlajerová: Palestinská církev dnes. Politická a teologická problematika na pozadí situace církví v Sýrii, Libanonu a Jordánsku. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2009; Monika Langrock: Libanonské rozhovory. Červený Kostelec, Pavel Mervart 2012.

[4] Marek Starowieyski (* 1937) je výrazná postava polské i světové patrologie. Až do svého odchodu do důchodu působil jako vysokoškolský profesor na Institutu klasické filologie Varšavské univerzity a na římském Papežském patristickém institutu Augustinianum. K jeho velkým zásluhám patří mj. velká edice novozákonních apokryfů v polském překladu, nedávno doplněná překladem apokryfů syrských.

[5] Marek Starowieyski: Słownik wczesnochrześcijańskiego piśmiennictwa wschodu. Warszawa, Instytut Wydawniczy Pax 1999.

[6] Salve 2003, č. 2, s. 58–60 a 63–65 (přeložil Josef Bartoň).

[7] Už v polském Słowniku z roku 1999 byl autorem několika hesel významný patrolog a znalec starověkého gnosticismu Wincenty Myszor, v české verzi byla mnohá hesla upravena, některá i nově doplněna. Arabská a koptská hesla měl na starosti Marek Dospěl, arménská Anna Sochová a Haig Utidjian, gruzínská Vojtěch Kubec, etiopská Zdeněk Poláček, syrská Jaroslav Brož a Michal Řoutil.

[8] Srov. Marek Starowieyski: Starověcí autoři křesťanského Orientu aneb K čemu je slovník literatur starověkého Východu? (přednáška pronesená v pražském Klementinu 11. 4. 2013; z polštiny přeložil Walerian Bugel).